19 C 331/2021-40 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 6 555 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s cestující paní [jméno] [příjmení] (dále jen„ Cestující“). Cestující měl vůči žalované vzniknout nárok na uhrazení kompenzace ve výši 6 555 Kč (250 EUR) dle Nařízení za odepření nástupu na palubu letu [anonymizováno] z [obec] do [anonymizována dvě slova]) dne 3. srpna 2020. Žalobkyně v žalobě uvádí, že Cestující byl odepřen nástup na palubu proti její vůli, i přes splnění veškerých podmínek. Žalovaná žádala zamítnutí žaloby jako nedůvodné, tvrdila, že Cestující byl nástup na palubu odepřen z legitimních důvodů – nesplnění požadavků na vstup do [anonymizováno] republiky, přičemž nesplnění těchto požadavků je přičitatelné individuálně Cestující, nárok na kompenzaci podle čl. 7 Nařízení žalobkyni nenáleží. Podle ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Soud z nesporných tvrzení stran a provedeného dokazování učinil o skutkovém stavu závěr, že Cestující si dne 3. 8. 2020 zarezervovala online, prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizováno] S.A., se sídlem v [anonymizováno], [země], přímo navazující lety [anonymizováno] a [anonymizováno] z [obec] do [anonymizováno] (CDG) a z [anonymizováno] (CDG) do [anonymizováno] na den 3. 8. 2020 a dále zpáteční, rovněž přímo navazující lety [anonymizováno] a [anonymizováno] z [anonymizováno] do [anonymizováno] (CDG) a z [anonymizováno] (CDG) do [obec] na den 10. 8. 2020. V tomto období [ulice] republika uplatňovala restrikce pro vstup občanů třetích zemí na své území, a to v důsledku probíhající pandemie onemocnění covid-19. Pro osoby cestující z České republiky v rozhodné době platila povinnost 1) předložit při vstupu na území [země] negativní PCR test, 2) vyplněný formulář – prohlášení o itineráři cesty a zdravotním stavu, a 3) povinnost absolvovat 14 denní karanténu. V případě individuální turistiky navíc platila povinnost předem si zarezervovat a zaplatit hotel, ve kterém bude turista trávit karanténu. Zaměstnanci leteckých společností a zaměstnanci letišť se při odbavování cestujících a posouzení možnosti jejich přepravy řídí požadavky na vstup do jednotlivých zemí uvedenými v systému IATA Timatic (online databáze Mezinárodní asociace leteckých dopravců obsahující mj. informace ohledně požadavků na cestovní doklady a případné nezbytné zdravotní dokumenty pro mezinárodní přepravu osob a vstup do jednotlivých zemí). Informace jsou získávány od orgánů veřejné moci v jednotlivých zemích a jsou průběžně aktualizovány. Systém IATA Timatic používají letecké společnosti a zaměstnanci letišť k ověření toho, zda může být cestující přepraven. Z výpisu ze systému IATA Timatic platného ke dni 4. 8. 2020, kdy měla Cestující vstoupit na území [anonymizováno] republiky (plánovaný čas příletu letu [anonymizováno] do [anonymizováno] byl 4. 8. 2020 v 00:50 hodin) vyplývalo, že občanům České republiky bylo umožněno vstoupit pouze za podmínky negativního PCR testu a 14 denní karantény. Dle informací ze systému IATA Timatic dále [země] nepovolovalo občanům České republiky vstup na území na dobu kratší než 14 dnů. Cestující měla rezervaci na pobyt v [země] pouze v délce 7 dní, což je doba kratší než povolená minimální doba 14 dnů (respektive kratší než vyžadovaná 14 denní karanténa) a nesplňovala tedy požadavky na vstup na území [anonymizováno] republiky platné ke dni 4. 8. 2020. Na základě této skutečnosti tedy nebyla Cestující zaměstnanci handlingové [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] vpuštěna na palubu. Po právní stránce posoudil soud uplatněný nárok podle čl. 4 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ Nařízení“). Je třeba souhlasit s názorem žalované, že podle judikatury SDEU jsou přímo navazující lety, jakým byly i lety Cestující (lety na trase [obec] – [anonymizováno] a [anonymizováno] – [anonymizováno]), na něž byla učiněna jedna rezervace, považovány pro účely posouzení nároku na kompenzaci podle čl. 7 Nařízení za jeden celek. Odepření nástupu na palubu je tedy nutné posuzovat ve vztahu k letům [anonymizováno] a [anonymizováno] jako celku, tedy ve vztahu k letu do [anonymizováno], nikoli pouze k letu [anonymizováno] do [anonymizováno], jak žádala žalobkyně. Podle čl. 4 odst. 3 Nařízení má provozující letecký dopravce neprodleně odškodnit cestující, jestliže jim je odepřen nástup na palubu proti jejich vůli. Odepřením nástupu na palubu se dle čl. 2 písm. j) Nařízení rozumí„ odmítnutí přepravit cestující leteckou dopravou, přestože se přihlásili k nástupu na palubu za podmínek stanovených v čl. 3 odst. 2, s výjimkou případu, kdy zde jsou přiměřené důvody odepřít jim nástup na palubu, například zdravotní důvody, důvody bezpečnosti nebo ochrany nebo nedostatečné cestovní doklady“. Nařízení tedy předpokládá, že pro odepření nástupu na palubu mohou být dány legitimní důvody, mimo jiné v podobě důvodů zdravotních, bezpečnostních či nedostatečných cestovních dokladů. Podle judikatury SDEU pak lze za důvody srovnatelné s těmi výslovně uvedenými v čl. 2 písm. j) Nařízení považovat jakékoliv důvody přičitatelné cestujícímu, kterému je odepřen nástup na palubu. Soud v daném případě dospěl k závěru, že nesplnění požadavků na vstup do [anonymizováno] republiky ze strany Cestující lze považovat za důvody přičitatelné Cestující, a tedy i za legitimní důvody k odepření nástup na palubu ve smyslu čl. 2 písm. j) Nařízení. Vzhledem k tomu, že Cestující byl nástup na palubu odepřen z legitimních důvodů – nesplnění požadavků na vstup do [anonymizováno] republiky, přičemž nesplnění těchto požadavků je přičitatelné individuálně této Cestující, nárok na kompenzaci podle čl. 7 Nařízení žalobkyni nenáleží. Žalobkyně na podporu svého nároku argumentovala tím, že v době uskutečnění předmětného letu platila v cílové destinaci opatření, která sice pro cestující z„ oranžové“ oblasti (včetně České republiky) stanovovala povinnost 14-denní karantény, avšak z tohoto opatření existovaly stanovené výjimky, mj. i možnost podstoupit mezi 5. a 7. dnem pobytu v [země] další test na Covid-19 a v případě jeho negativního výsledku již pro cestujícího nadále neplatila povinnost setrvávat v karanténě. Cestující z České republiky tak mohli tímto dodatečným testem mezi 5. a 7. dnem pobytu v zemi docílit výjimky z povinnosti dvoutýdenní karantény a vstup do země byl za splnění této podmínky možný. Z provedeného dokazování skutečně vyplynula možnost nahradit karanténu testem mezi 5. - 7. dnem pobytu. Z takto formulovaného však nijak nevyplývá možnost dodatečným testem docílit výjimky z povinnosti dvoutýdenní karantény a možnost vstupu do země bez splnění dalších stanovených podmínek, jak se domnívá žalobkyně. Soud se naopak ztotožnil se stranou žalovanou ve výkladu, že opatření přijatá [anonymizováno] republikou, která byla platná a účinná v době letu Cestující, sice umožňovala podstoupit PCR test mezi 5. a 7. dnem pobytu, avšak pouze a výhradně za účelem možného zkrácení či předčasného ukončení povinné karantény. V případě negativního výsledku testu provedeného mezi 5. a 7. dnem tak mohli cestující karanténu ukončit a nebyli povinni v ní setrvat v původně stanovené délce 14 dnů. Lze tedy argumentaci žalobkyně odmítnout s tím, že dodatečný PCR s negativním výsledkem pouze umožňoval předčasně ukončit karanténu, nic to nemění na faktu, že Cestující v době letu nesplňovala podmínky pro jeho absolvování a žalovaná účast na letu odepřela právem. Z výše uvedených důvodů soud požadavku na zaplacení kompenzace za odepření nástupu na palubu nevyhověl a žalobu v plném rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 712 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 555 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 200 Kč ve výši 1 512 Kč.