13 C 46/2023 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se žalobou, došlou zdejšímu soudu dne 15. 3. 2023, domáhala stanovení povinnosti žalovanému tak, jak je uvedena ve výroku I. tohoto rozhodnutí s odůvodněním, že žalobkyně je vlastníkem v katastru neevidované nemovité věci, a to podzemní garáže pro 22 osobních automobilů, postavené na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], obec Praha, a dále je vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví], na kterém se garáže nachází. Užívání garáže bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím. Na základě smlouvy o nájmu ze dne 20. 10. 2021 uzavřené mezi žalovaným jako nájemcem a žalobkyní jako pronajímatelem se žalobkyně zavázala přenechat žalovanému k dočasnému užívání garážové stání č. 3, a to od 21. 10. 2021 na dobu určitou, a žalovaný se zavázal platit za to žalobkyni nájemné ve výši 3 100 Kč měsíčně, splatné do 25. dne kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, za který se nájemné platí, a to v souladu s článkem V. nájemní smlouvy. V částce nájemného byla zahrnuta i paušální úhrada za služby spojené s užíváním garážového stání. V souladu s ustálenou praxí žalobkyně vystavovala žalobkyně na úhradu měsíčního nájemného žalovanému faktury, přičemž splatnost dle vystavených faktur byla posunuta ve prospěch žalovaného na pozdější datum. Žalovaný neuhradil nájemné za období od října 2021 do května 2022, a to na základě vydaných faktur [číslo]. Žalovaný tak neuhradil dlužnou částku v celkové výši 24 800 Kč s příslušenstvím, a to i přes předžalobní upomínku žalobkyně. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyslovila svůj souhlas v podání ze dne 5. 4. 2023. Soud ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. vyzval rovněž žalovaného, aby se vyjádřil k návrhu soudu na rozhodnutí věci bez projednání, pouze na základě listinných důkazů, a k této výzvě připojil doložku, že v případě, že se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s takovým postupem souhlasí. Vzhledem k tomu, že se žalovaný v dané lhůtě nevyjádřil, nastala fikce jeho souhlasu s rozhodnutím věci bez jejího projednání. 4. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně je vlastnicí podzemní garáže pro 22 osobních automobilů, postavené na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], obec Praha, a dále je vlastnicí pozemku parc. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví], na kterém se garáže nachází, přičemž tyto nemovitosti byly zkolaudovány pro účely užívání jako podzemní garáž (prokázáno Rozhodnutím Úřadu Městské části [obec a číslo] ze dne [datum]). V předmětných nemovitostech pronajala žalobkyně žalovanému vyhrazené garážové stání [číslo] to za nájemné v měsíční výši 3 100 Kč, a to na dobu od 21. 10. 2021 do 20. 10. 2022 (prokázáno Smlouvou o nájmu ze dne 20. 10. 2021). Po dobu trvání závazku mezi účastníky vyúčtovala žalobkyně žalovanému nájemné v souhrnné výši 24 800 Kč, a to za období od října 2021 do května 2022 vždy ve výši 3 100 Kč (prokázáno Fakturami – daňovými doklady [číslo]). Žalovaný netvrdil, tím spíše prokazoval, že by vystavené faktury proplatil, když v řízení zůstal zcela pasivní. 5. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soud nemá důvod pochybovat o věrohodnosti a průkaznosti žalobkyní předložených listin, když ostatně ani žalovaný neuvedl nic, co by mělo věrohodnost tvrzení žalobkyně zpochybnit. Z dalších před soudem provedených důkazů soud nezjistil další skutečnosti rozhodné pro předmět tohoto řízení. 6. Podle ust. § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 7. Podle ust. § 2217 odst. 1 o. z. se nájemné platí v ujednané výši, a není-li ujednána, platí se ve výši obvyklé v době uzavření nájemní smlouvy s přihlédnutím k nájemnému za nájem obdobných věcí za obdobných podmínek. 8. Podle čl. V Smlouvy o nájmu ze dne 20. 10. 2021 je nájemné sjednáno ve výši 3 100 Kč (odst. 1). Nájemce se zavazuje hradit nájemné po dobu platnosti této smlouvy, a to vždy nejpozději do 25. Dne kalendářního měsíce předcházejícího měsíci, za který se nájemné platí. Zaplacením se v případě hrazení nájemného bankovním převodem rozumí připsání částky nájemného na účet pronajímatele (odst. 2). 9. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 11. Na podkladě zjištěného skutkového stavu došel soud za využití výše citovaných zákonných a smluvních ustanovení k závěru, že mezi účastníky prokazatelně vzniknul závazek v podobě nájmu nemovité věci – garážového stání, pročež z tohoto závazku byl žalovaný ve smyslu ust. § 2201 o. z. ve spojení s ust. § 2217 o. z. povinen hradit žalobkyni měsíční nájemné ve výši 3 100 Kč, čehož však nečinil řádně a včas, proto je nárok žalobkyně důvodný a soud tak žalobě v plném rozsahu vyhověl. 12. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení a žalobkyni tak vznikl rovněž nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 952 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 240 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 24 800 Kč sestávající z částky 2 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 2 100 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 2 100 Kč za podanou žalobu dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 7 200 Kč ve výši 1 512 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení na účet jejího právního zástupce.