20 C 237/2022-23 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Navrhovatel se svým podáním ze dne [datum] domáhal uznání cizozemského rozhodnutí uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku shora na území České republiky s odkazem na ustanovení § 63 odstavce 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS), v platném znění. Uvedl, že osvojovanou poznal na počátku devadesátých let, v roce 1992 nebo 1993, kdy osvojovaná přišla do [příjmení] republiky [země]. Od momentu, kdy se navrhovatel s osvojovanou seznámili, věděl, že osvojovaná je člověk, kterému může důvěřovat. S osvojovanou si vzájemně pomáhají a jsou na sobě závislí. Mezi navrhovatelem a osvojovanou se vytvořil velmi blízký vztah na úrovni vztahu rodič – dítě. 2. Navrhovatel je občanem [příjmení] republiky [země] a byl občanem i v době rozhodnutí o osvojení. Podle ustanovení ZMPS se uznávají cizí rozhodnutí o osvojení na území České republiky, jestliže v době osvojení byl osvojitel, některý z osvojitelů nebo osvojenec státním občanem České republiky, uznání se nepříčí veřejnému pořádku, nebrání tomu výlučná pravomoc českých soudů a osvojení by bylo přípustné podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Jedná se o speciální ustanovení, jež se použije namísto obecné úpravy podmínek pro uznání zakotvených v § 15 ZMPS a které zužuje okruh podmínek, resp. důvodů pro odepření uznání na tři oblasti: a) rozpor s veřejným pořádkem; b) rozpor s výlučnou pravomocí českých soudů a c) rozpor osvojení s hmotněprávními ustanoveními českého práva. 3. Navrhovatel má za to, že se uznání rozhodnutí o osvojení osvojené dcery navrhovatelem v České republice nepříčí veřejnému pořádku v žádném směru, nijak neodporuje českým právním předpisům a i dle českého práva, jsou splněny podmínky pro osvojení (navrhovatel pečoval a pečuje o osvojovanou jako o vlastní, osvojovaná byla osvojena jako dcera osvojovaného usnesením Obvodního soudu v [anonymizováno], navrhovatel je osobou zletilou a svéprávnou). Rozhodnutí o uznání rozhodnutí o osvojení v České republice nebrání ani výlučná pravomoc českých soudů, jelikož nejde o osvojení nezletilého, který je státním občanem České republiky a má na území České republiky obvyklý pobyt dle ust. § 60 ZMPS. 4. S osvojením vyjádřila souhlas i osvojovaná, když v písemnosti uvedla, že navrhovatele považuje za svého otce, neboť on jediný v jejím životě byl pro ni skutečnou oporou, blízkou osobou, učitelem a člověkem, se kterým mohla mluvit kdykoliv a o čemkoliv a v jehož přítomnosti se cítila velmi dobře, v bezpečí a v klidu. 5. Ohledně souladu s hmotněprávními i ustanoveními českého práva lze odkázat na stanovisko Ministerstva vnitra ČR č.j. MV-360294/VS-2018 ze dne 9.4.2018, ze kterého plyne„ Podmínku uznání osvojení spočívající v okolnosti, že osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého (podobně jako výhradu veřejného pořádku) je třeba vykládat tak, že se vztahuje nikoliv k datu vydání cizího rozhodnutí, ale k aktuálnímu stavu v době řízení o uznání. Takový výklad považuje Ministerstvo spravedlnosti za nejvhodnější z hlediska rozumného uspořádání věcí, neboť zohledňuje vývoj právního řádu, umožňuje chránit zájmy státu a zároveň je šetrný k právům soukromých osob (včetně práva na rodinný život, respektive ochrany rodičovství a rodiny) ." Vzhledem k tomu, že aktuální právní řád ČR, konkrétně ust. § 846 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku umožňuje osvojení zletilého, je i tato podmínka vyžadovaná zákonem o mezinárodním právu soukromém splněna. 6. Všechny podmínky pro uznání rozhodnutí o osvojení zakotvené v ustanovení § 63 ZMPS jsou dle navrhovatele splněny, pro řízení o uznání platí dle ustanovení § 63 odstavce 1 ZMPS jeho ustanovení § 16 odstavce 2. Podle něj se cizí rozhodnutí v jiných než majetkových věcech, tedy i rozhodnutí o osvojení, uznávají na základě zvláštního řízení, nestanoví-li ZMPS, že se uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se rozhodnutí uznávají bez dalšího, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Místně příslušným k vyslovení uznání je pak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, nestanovil-li zákon jinak. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem, aniž by musel nařizovat jednání. Zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí o osvojení uznává bez dalšího řízení, takže pro uznání rozhodnutí o osvojení je obligatorní rozhodnutí soudu vydané v uznávacím řízení dle ustanovení § 16 odstavce 2 ZMPS. Podle něho je věcně a místně příslušným k uznání Obvodní soud pro Prahu 6, když navrhovatel nemá na území České republiky obecný soud, tudíž je místně příslušným soudem okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam. 7. Skutečnosti navrhovatelem výše popisované vzal soud za prokázané, z rodného listu osvojované, z rozhodnutí Obvodního soudu v [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] [příjmení] [příjmení] republika [země] o osvojení uvedeného ve výroku I. tohoto rozsudku shora v německém originále a českém překladu s připojenou [anonymizováno] ze dne [datum]. 8. Po posouzení návrhu a listinných důkazů ve smyslu ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, soud shledal, že je na místě návrhu na uznání cizího rozhodnutí příslušného soudu [příjmení] republiky [země] o osvojení zletilé [titul] [celé jméno osvojenkyně], uznat postupem dle ustanovení § 16 odstavce 2 vět první, třetí a čtvrté ZMPS při splnění podmínek dle jeho ustanovení § 63 odstavce 1 věty první. Osvojovaná [titul] [celé jméno osvojenkyně], byla v době osvojení občanem České republiky, uznání rozhodnutí se tak rozhodně nepříčí zdejšímu veřejnému pořádku, je v souladu s nyní platnými a účinnými ustanoveními § 794 a následujícími zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění. Předložený stejnopis uznávaného rozhodnutí pak byl ověřen v souladu s Úmluvou o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin sjednanou dne 5. října 1961 v Haagu a uveřejněnou pod číslem 45/1999 Sb. Ze všech uvedených důvodů soud rozhodl o uznání cizozemského rozhodnutí o osvojení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku shora. 9. O náhradě nákladů řízení ve výroku II. tohoto rozsudku soud rozhodl výkladem ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., navrhovatel byl jediným účastníkem řízení vedeného k jeho návrhu a v jeho zájmu, nelze mu tedy náhradu nákladů přiznat. Ty byly dle ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. tvořeny zaplaceným soudním poplatkem a odměnou a náhradou hotových výdajů zastupujícího advokáta, tyto náklady si tedy nese navrhovatel sám.