6 C 192/2023-79 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobci podali dne 21. 6. 2023 u zdejšího soudu žalobu proti žalované za účasti vedlejšího účastníka , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, na určení vlastnického práva, kterou odůvodnili tím, že jsou nespornými spoluvlastníky každý ideální jedné poloviny pozemku parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, o výměře 653 m², druh pozemku: zahrada, zapsaného na LV č. , hodnota, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. , jméno FO, , Katastrálním pracovištěm , jméno FO, , k. ú. , jméno FO, (dále jen pozemek). Domáhají se určení svého spoluvlastnického práva k sousednímu pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře 98 m² způsob využití: ostatní komunikace, druh pozemku: ostatní plocha zapsaného na LV č. , hodnota, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. , jméno FO, , Katastrálním pracovištěm , jméno FO, , k. ú. , jméno FO, (dále jen předmět sporu). Podle údajů zapsaných v katastru nemovitostí je vlastníkem předmětu sporu žalovaná, přičemž správu předmětu sporu má za žalovanou vykonávat vedlejší účastník Městská část , jméno FO, 17. Rada , právnická osoba, v , jméno FO, 6, , jméno FO, dne 2. 1. 1973 vydala rozhodnutí, kterým se zrušila část vozovky , Anonymizováno, v úseku od ulice , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, po , adresa, v k. ú. , jméno FO, . Po vydání tohoto rozhodnutí bylo vlastníkům sousedních nemovitostí umožněno, aby nabyli do osobního vlastnictví pozemky odpovídající jednotlivým úsekům bývalé vozovky. Dne 12. 5. 1974 otec žalobce a) podal na , Anonymizováno, , jméno FO, 6 , jméno FO, žádost o rozšíření parcely. Obdobně se zachovali i jiní dotčení sousedé. K formulaci „odkoupení“ či „odprodej“, kterou ve svých písemnostech používala jak rada , Anonymizováno, , tak otec žalobce a) žalobci poznamenali, že se s největší pravděpodobností jednalo nikoliv o úplatný převod vlastnického práva v pojetí současné právní úpravy, nýbrž o povolení práva osobního užívání předmětu sporu ve smyslu tehdejší právní úpravy. Pozemky ve státním vlastnictví se poskytovaly k osobnímu užívání ve smyslu § 198 a násl. SOZ, a to zejména za účelem zřízení zahrádky. Toto právo se následně v souladu s § 1872 odst. 1 SOZ ve znění zákona č. 509/1991 Sb. ke dni účinnosti tohoto zákona změnilo na vlastnictví fyzické osoby. Doklad o tom, že žádost otce žalobce ad a) byla schválena se nedochoval. Z pozemkové mapy z roku 1975 však vyplývá rozdělení vozovky na jednotlivé pozemky a jejich přičlenění k sousedním pozemkům. Na začátku sedmdesátých let otec žalobce a) pan , jméno FO, postavil na pozemku rodinný dům. Pozemek i spornou nemovitost využil ke stavbě rodinného domu čp. 599. Přes spornou nemovitost vede část příjezdové cesty, respektive přístupu k suterénu (podzemní garáži) rodinného domu. Tento rodinný dům byl zkolaudován rozhodnutím odboru výstavby ONV, č.j. 7693/75 ze dne 20. 6. 1975. Přinejmenším od roku 1975 užívala rodina žalobců předmět sporu jako nedílnou součást pozemku, a to jako část své oplocené zahrady. Rodiče žalobce a) se v sedmdesátých letech nezaobírali stavem zapsaným v katastru nemovitostí, jelikož v této době vklad do katastru nemovitostí nebyl nezbytným předpokladem pro nabytí vlastnického práva k nemovité věci. V pozdějších letech (po změně zákona) žalobce a) ani jeho rodiče se svým vlastnickým právem k nemovitostem v k. ú. , jméno FO, nijak nedisponovali a neměli důvod do katastru nahlížet. , jméno FO, tedy v dobré víře nepřetržitě užíval pozemek parc. č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, až do své smrti v roce 2008, kdy se jeho právními nástupci v předmětné věci stali žalobci. Žalobce a) obdržel od , Anonymizováno, , jméno FO, 17 dopis zpochybňující právní titul k předmětnému pozemku až dne 17. 6. 2008 a následně dne 15. 8. 2008. Žalobci však v držbě nadále pokračovali v dobré víře a s přesvědčením, že ze strany právního předchůdce , Anonymizováno, , jméno FO, 17 došlo k úřední chybě. Žalobci nabyli pozemek v rámci dědictví v dobré víře, že s ním nabyli též předmět sporu. V době, kdy rodiče začali předmět sporu užívat, bylo žalobci a) 18 let, od té doby neměl důvod pochybovat o tom, že předmět sporu je součástí zahrady vedle rodinného domu. S názorem, že by žalobce a) nemusel být vlastníkem předmětu sporu, byl poprvé konfrontován v roce 2008 ze strany odboru správy obecního majetku , jméno FO, , který se jak na žalobce a) tak na jeho souseda , jméno FO, obrátil s komunikací, že žalobce a svědek využívají bývalé úseky zrušené vozovky , Anonymizováno, bez právního důvodu. Toto stanovisko žalobci od počátku považují za mylné a způsobené hrubě nedostatečnou péčí o vedení dokumentace o majetku města (dříve státu), respektive o dispozicích s tímto majetkem ve druhé polovině minulého století. Vzhledem k tomu, že po vyjádření žalobce a) ze strany , jméno FO, nenásledovaly žádné výzvy, pokračovali žalobci i nadále v užívání předmětu sporu beze změny. , Anonymizováno, , jméno FO, 17 opětovně projevila zájem o předmět sporu až v roce 2022, kdy vyzvala žalobce a) k jeho odkoupení. Obdobnou výzvu , jméno FO, adresovala též , jméno FO, ve vztahu k úseku bývalé vozovky držené tímto mužem. Žalobci i , jméno FO, vyzvali prostřednictvím své právní zástupkyně , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, k uzavření dohody o narovnání, v rámci které by smluvní strany učinily prohlášení o nabytí vlastnického práva žalobců k předmětu sporu, potažmo , jméno FO, k sousedícímu bývalému úseku vozovky. Právní oddělení úřadu , jméno FO, zpočátku vydalo k žádosti žalobců o uzavření dohody o narovnání kladné stanovisko a výslovně uvedlo, že „současný rozdíl mezi faktickým a právním stavem (v neprospěch žalobce) je důsledkem nečinnosti tehdejších totalitních orgánů státní moci a správy a že je zřejmé, že (žalobce) získal vlastnické právo k předmětným pozemkům mimořádným vydržením“. Po několikaměsíční odmlce právní oddělení úřadu , jméno FO, náhle a nepochopitelně změnilo názor a na dotaz o stavu věci sdělilo, že uzavření dohody o narovnání nepřipadá v úvahu, aniž by přitom zpochybnila, že žalobci předmět sporu vydrželi. Žalobci prostřednictvím své právní zástupkyně následně adresovali žalované předžalobní výzvu. Žalovaná sdělila žalobcům, že není oprávněna dohodu s nimi uzavřít, jelikož správa předmětu sporu byla svěřena , jméno FO, a vyzvala žalobce k pokračování jednání s , jméno FO, Komunikace s , jméno FO, se však bezvýsledně táhne již několik let a žalobci mají legitimní zájem o obnovení právní jistoty ve věcech jejich práv k předmětu sporu. Proto se rozhodli podat žalobu. Žalobci mají v prvé řadě za to, že jejich právní předchůdci (rodiče, respektive prarodiče) nabyli vlastnictví k předmětu sporu ex lege přeměnou práva na osobní užívání pozemku na vlastnické právo a oni se stali spoluvlastníky předmětu sporu, jakožto jejich právní nástupci. In eventum s ohledem na důkazní nouzi ve věci nabytí práva na osobní užívání v roce 1975 žalobci tvrdí, že jejich právní předchůdci nabyli vlastnické právo k předmětu sporu vydržením, a to v souladu s ustanovením § 134 odst. 1 SOZ, načež se žalobci stali spoluvlastníky předmětu sporu, jakožto jejich právní nástupci. Právní předchůdci žalobců byli oprávněnými držiteli ve smyslu ustanovení § 134 SOZ, jelikož se zřetelem ke všem okolnostem, a to mimo jiné též k informacím zjištěným z katastru a od Magistrátu hl. m. Prahy v roce 2003, drželi předmět sporu v dobré víře, že jim patří. Žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1646/2018, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 360/06, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 469/2004 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2Cdon 1134/1996. Držba žalobců a jejich právních předchůdců trvá již 47 let a tato tržba byla po celou dobu nerušená. Žalobci mají za to, že komunikaci ze strany , jméno FO, za rušení držby považovat nelze, jelikož se jednalo o pouhou výzvu k jednání, přičemž , jméno FO, nijak fyzicky nezasahovala do předmětu sporu, nesnažila se s předmětem sporu jakkoliv nakládat, neučinila ve vztahu k předmětu sporu žádné pravomocné správní rozhodnutí, které by držbu žalobců omezilo, ani na žalobce či jejich právní předchůdce nepodala soukromoprávní žalobu. Vzhledem k tomu se žalobci domnívají, že jelikož desetiletá doba pro vydržení uplynula již v roce 1985 a jelikož s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem případu lze tuto držbu považovat za řádnou, nabyli jejich právní předchůdci vlastnické právo k předmětu sporu dne 1. 1. 1992, a oni nabyli vlastnické právo k předmětu sporu, jakožto jejich právní nástupci. Žalobci mají dále za to, že pokud nenabyli vlastnické právo k předmětu sporu ex lege či vydržením ještě za účinnosti předchozího občanského zákona, tak jej nabyli v době účinnosti současného občanského zákona, a to mimořádným vydržením v souladu s ustanovením § 1095 a § 3066 občanského zákona, podle kterých platí, že držitel vydrží vlastnické právo i tehdy, když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, ledaže se mu prokáže n