11 C 67/2026-36 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 17. 12. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 25 469,31 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení účastníci distančním způsobem uzavřeli dne 19. 6. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě a po předchozím posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 11 500 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s dohodnutým příslušenstvím v pravidelných splátkách, kdy první splátka byla splatná dne 19. 7. 2024 a konec kreditovaného rámce měl nastat dne 11. 12. 2025. Úvěr žalobkyně vyplatila žalované ve výši 11 500 Kč dne 19. 6. 2024. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných splátek, v důsledku čehož žalobkyně smlouvu vypověděla ke dni 18. 10. 2024, o čemž žalovanou informovala emailem z téhož data. Dnem 19. 10. 2024 se tak žalovaná dostala do prodlení s úhradou celého dluhu, jehož aktuální výše činí 25 231,69 Kč a sestává z jistiny ve výši 11 500 Kč, sjednaného poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 228,85 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 13 502,84 Kč. Žalobkyně současně požádala o přiznání zákonného úroku z prodlení z částky 11 728,85 Kč od 19. 10. 2024. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru za prokázaný, požádala žalobkyně o přiznání jistiny ve výši 11 500 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované, které byly finanční prostředky v této výši poskytnuty.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Na den 25. 3. 2026 nařídil soud ve věci jednání, k němuž předvolal obě strany. Právní zástupkyně žalobkyně svou neúčast u jednání předem omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.4. Po skutkové stránce bylo prokázáno, že účastníci dne 19. 6. 2024 distančním způsobem uzavřeli úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , jejíž součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky, na jejímž základě a po předchozím ověření úvěruschopnosti žalované se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr, jiný, než na bydlení, až do výše 44 900 Kč s možností postupného čerpání, přičemž žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s dohodnutými poplatky a pevnou zápůjční úrokovou sazbou v denní výši 0,983 %, tj. 358,795 % ročně, v ujednaných denních splátkách, kdy roční procentuální sazba nákladů (RPSN) činila 1 618,55 %, přičemž pro případ prodlení žalované s úhradou dlužné částky z úvěru bylo její povinností zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky a další poplatky (viz smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 19. 6. 2024 včetně jejích příloh, Všeobecné obchodní podmínky, doklady o posouzení úvěruschopnosti žalované a autorizace ověření totožnosti žalované ze dne 19. 6. 2024). Žalobkyně na základě uzavřené úvěrové smlouvy vyplatila žalované na její účet č. , č. účtu, dne 19. 6. 2024 částku 11 500 Kč (viz sdělení , právnická osoba, . ze dne 19. 2. 2026 a Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli ze dne 19. 6. 2024).Přípisem ze dne 18. 10. 2024 žalobkyně oznámila žalované zesplatnění poskytnutého úvěru v celkově vyčíslené dlužné částce 26 414,31 Kč (viz cit. podání žalobkyně ze dne 18. 10. 2024).Předžalobní upomínkou ze dne 27. 2. 2025 pak žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě uvedeného dluhu (viz cit. předžalobní upomínka ze dne 27. 2. 2025 včetně podacího lístku z téhož data).5. Po právním zhodnocení skutkových zjištění soud právně kvalifikoval uzavřenou smlouvu mezi účastníky jako smlouvu o úvěru podle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a to uzavřenou adhezním způsobem ve smyslu ust. § 1798 a násl. o. z. Žalovaná na straně úvěrované uzavřela smlouvu v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrující v postavení podnikatele ve smyslu ust. § 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z. Smlouva rovněž podléhá režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V předmětné úvěrové smlouvě, uzavřené distančním způsobem, byla za poskytnutí úvěru sjednána pevná úroková sazba v denní výši 0,983 %, tj. ve výši 358,795 % ročně, a roční procentní sazba nákladů (RPSN)ve výši 1 618,55 %. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy. K výši úrokové sazby, kterou lze považovat za souladnou s dobrými mravy, se přitom opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud ČR například v rozhodnutí ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021, v němž posuzoval nárok žalobkyně uplatněný v exekučním řízení a úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a klientem dne 2. 12. 2015, na jejímž základě žalobkyně poskytla úvěr mimo jiné s výpůjční úrokovou sazbou 109,56 % p. a., a vyhodnotil žalobkyní požadované a rozhodcem přisouzené plnění jako natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že bylo namístě exekuci zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinného při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Shodně tak v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy dohodnutá výše úroků v tam řešeném případě (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, jednalo se o ujednání rozporné s dobrými mravy, a tedy neplatné ve smyslu ust. § 39 zákona č. 40/1963 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014.Jak soud konstatoval již shora, v daném případě byla sjednána RPSN ve výši 1 618,55 % a pevná úroková sazba ve výši 0,983 % denně, tj. 358,795 % ročně, tedy ve výši zjevně kolidující s dobrými mravy, pročež předmětnou úvěrovou smlouvu soud podle ust. § 588 věta prvá o. z. ve spojení s § 567 a § 577 o. z. a contrario zhodnotil v daném případě coby absolutně neplatné právní jednání jako celek. Dle soudu zde není možná moderace podle ust. § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, neboť žalobkyně jako profesionálka na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvyklé vysoké sazbě úroku z úvěru a vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěru, když jejími klienty jsou z povahy věci osoby s horší platební morálkou, které by banky úvěr možná ani neposkytly. Z tohoto lze uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbu by neuzavírala.6. V případě absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jsou si strany povinny vrátit bez zbytečného odkladu vše, co si poskytly na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení podle ust. § 2991 a násl. o. z., tzn. že spotřebitel je povinen vrátit celou jistinu, od které se odečte jím případně již uhrazená částka. V daném případě žalobkyně poukázala žalované finanční prostředky ve výši 11 500 Kč, které žalovaná nevrátila, přičemž poskytnutí této částky soud posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 500 Kč a dále podle ust. § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení od 19. 10. 2024 ze žalobkyní požadované nižší částky 11 728,85 Kč.7. Z důvodu absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení dalších nároků plynoucích z této smlouvy, která je absolutně jako celek neplatná, tj. na zaplacení další částky 13 969,31 Kč (poplatek za vyplacení tranší úvěru a kapitalizovaný smluvní úrok). V tomto rozsahu proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, a žalobu zamítl.8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., na jehož základě měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žalobkyně procesně úspěšnou do přiznané částky 11 500 Kč (viz výrok I. rozsudku) a neúspěšnou do zamítnuté částky 13 969,39 Kč (viz výrok II. rozsudku), což byl naopak úspěch žalované. Žalované, která byla tedy ve věci převážně procesně úspěšnou, však žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.