5 C 107/2012-43 — Obvodní soud pro Prahu 7

Návrhem na zrušení rozhodčího nálezu uvedeného ve výroku tohoto rozsudku se žalobce domáhal s podstatným odůvodněním, že byl vydán v rozporu se zákonem o rozhodčím řízení, protože rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] je absolutně neplatná, což uplatnil i v rámci rozhodčího řízení. Zdůraznil,že v důsledku toho je zde nedostatek pravomoci rozhodce předmětnou věc rozhodovat. To namítl ještě před jednáním ve věci samé ve svém vyjádření k návrhu na vydání rozhodčího nálezu s odkazem na ust. § 31 písm.b) RZ.S ohledem na absolutní neplatnost rozhodčí doložky dle § 39 obč.zák. nemohla být věc vůbec v rozhodčím řízení rozhodována.Tuto neplatnost opíral o usnesení velkého senátu občanskoprávního kolegia NS ze dne 11.05.2011 zn.sp. 31 Cdo 1945/2010, podle kterého neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc,resp.konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na„ rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou,která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí doložka neplatná dle § 39 obč.zák. tím je v rozporu ujednání v citované úvěrové smlouvě.Spolu s tím žalobce žádal o odklad vykonatelnosti specifikovaného rozhodčího nálezu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím podstatným odůvodněním, že byla platně uzavřena smlouva o úvěru v žalobě citovaná, jejíž součástí je rozhodčí doložka ve znění uvedeném v žalobě.Dle žalovaného na daný případ nedopadá citované usnesení NS ČR.To označuje za neplatné doložky,které neobsahují přímé určení rozhodce nebo konkrétní způsob jeho určení. V napadené doložce je tento způsob určení rozhodce jasně uveden s tím, že bude vybrán žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při České leasingové a finanční asociaci/ČLFA/. Tento subjekt nesupluje činnosti stálého rozhodčího soudu, ale jen vede seznam rozhodců a vydala Doporučené procedurální zásady za účelem udržení kvality ad hoc rozhodčích řízení.S ohledem na obchodně právní vztah účastníků se předpokládá důkladná znalost platné právní úpravy, jde o rovnocenné smluvní strany a tedy dle žalovaného nelze na takové obchodněprávní vztahy vztáhnout judikaturu NS a ÚS. Soud vzal za prokázaný následující skutkový stav věci z listinných důkazů žalobce i žalovaného a spisu o rozhodčím řízení vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. [spisová značka]. Především z úvěrové smlouvy a smlouvy o zajištění závazku převodem práva [číslo] že obsahuje výše citovanou rozhodčí doložku a postup při výběru rozhodce, což bylo kryto podpisy obou stran. Z oznámení probíhajícího rozhodčího řízení 27.01.2012 vzal soud za prokázané, že tu začíná rozhodčí řízení probíhat. Dále z rozhodčího nálezu ze dne [datum], že byl vydán podle této rozhodčí doložky a navíc podle předložených listinných důkazů. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud I.st. k závěru, že podle zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů,který platil v rozhodné době pro posouzení této věci,tento nebyl porušen. Soud po poučení účastníků mohl vycházet jen z dosavadních tvrzení a důkazů,kdy zejména žalobce další důkazy nenavrhl ani nepředložil a tak neunesl ani důkazní břemeno ke své povinnosti tvrzení,kterou také nijak neupřesnil. Při hodnocení provedených důkazů vzal soud v úvahu jak tvrzení žalobce tak žalovaného i jimi navržené a provedené listinné důkazy a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Byly prokázány podmínky rozhodčí smlouvy a existence podmínek rozhodčího řízení v době jeho zahájení a po celou dobu jeho průběhu až po vydání rozhodčího nálezu. Spornou byla platnost či neplatnost rozhodčí doložky a soud nedospěl k závěru,že by byla absolutně neplatná. Citovaná rozhodčí doložka obsahuje konkrétní způsob určení rozhodce,pokud by nebyl určen přímo a navíc je zde určen i postup pro rozhodčí řízení dle zák.č. 216/1994 Sb. s přiměřenou aplikací o.s.ř. a postupy určenými rozhodcem dle § 19 cit.zák. rozhodce využívá Doporučených procedurálních zásad vypracovaných ČLFA. Opačná zásada by byla nepochybně v rozporu s právní jistotou účastníků rozhodčího řízení. V daném případě přímo ve smlouvě úvěrové bylo nalezeno řešení majetkových sporů tímto postupem. Na daný problém nelze aplikovat ani nález ÚS č [ústavní nález], kde je řešena sice problematika rozhodčích doložek,ale pouze u smluv spotřebitelského charakteru a nikoliv mezi podnikateli v obchodněprávních vztazích.Pak tedy rozhodčí doložka nevykazuje rysy absolutní neplatnosti a z toho plyne, že nebylo možno uznat ani námitku žalobce,že zde existuje nedostatek pravomoci rozhodce tuto věc rozhodovat. Bylo proto rozhodnuto, jak je ve výroku ad I. tohoto rozsudku uvedeno. S ohledem na tyto závěry soudu pak není dán důvod pro odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodčího nálezu dle § 32/2 RZ,protož ke zrušení rozhodčího nálezu nedošlo. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, vycházel soud z § 150 o.s.ř. s tím, že se jedná o spor,v němž byla řešena zásadní,otázka vzrahu partnerů obchodněprávních na rozdíl od judikátů NS a ÚS,které nově aktuelně řeší spory ohledně spotřebitelských smluv a jejich rozhodčích doložek.Proto je v daném období judikatura poněkud neujasněná a stále aktualizovaná a má proto soud za to,že je důvod pro nepřiznání nákladů řízení jinak úspěšnému žalovanému.