29 C 67/2021-60 — Obvodní soud pro Prahu 7

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ve smyslu ust. § 36 z.č.240/2000 Sb., krizového zákona (dále jen krizový zákon) náhrady škody způsobené žalobci usneseními vlády České republiky ze dne 21.10.2020 [číslo] dne 30.10.2020 [číslo] dne 16.11.2020 [číslo] dne 20.11.2020 [číslo] dne 20.11.2020 [číslo] dne 30.11.2020 č. 1962, dne 7.12.2020 [číslo] dne 10.12.2020 [číslo] dne 14.12.2020 [číslo] dne 17.12.2020 [číslo] dne 23.12.2020 [číslo] dne 13.12.2020 [číslo] dne 7.1.2020 [číslo] dne 18.1.2021 [číslo] dne 22.1.2021 [číslo] dne 8.2.2021 [číslo] dne 14.2.2021 [číslo] dne 26.2.2021 [číslo] dne 26.2.2021 [číslo] dne 1.3.2021 [číslo] dne 2.3.2021 [číslo] dne 18.3.2021 [číslo] dne [číslo] [číslo] dne 8.10.2020 [číslo] dne 8.10.2020 [číslo] dne 12.10.2020 [číslo] (dále jen krizovými opatřeními), kterými vláda mimo jiné zakázala až na výjimky maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovnách. Před vyhlášením nouzového stavu se jednalo i o zákaz konání hromadných akcí (např. kongresů a vzdělávacích akcí) nařízený usneseními vlády České republiky ze dne 08. října 2020 [číslo] ze dne 08. října 2020 [číslo] ze dne 12. října 2020 [číslo]. V důsledku přijatých krizových opatření došlo k omezení podnikání žalobce, jehož podnikatelská činnost spočívá v poskytování i služeb školení. Zaměstnanci žalobce proto nemohli v důsledku vydaných krizových opatření vykonávat svoji práci z důvodu jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele spočívající v uzavření nebo omezení provozu z důvodu krizových opatření přijatých vládou. V důsledku omezení podnikání nařízeného krizovými opatřeními byla činnost žalobce znemožněna. Z tohoto důvodu nemohl přidělovat práci svým zaměstnancům. Povinnost vyplácet jim mzdu však zůstala žalobci zachována, čímž mu vznikla škoda, neboť současně nezaviněně nemohl generovat zisk, ze kterého by mzdu mohl zaměstnancům vyplácet. Poskytnutý příspěvek z Programu [anonymizováno] měl žalobci pokrýt náklady, které je povinen na mzdy zaměstnanců vyplatit. Celkem vynaložené mzdové náklady na zaměstnance činily od října 2020 do února 2021 částku ve výši 1.264.975 Kč, požadované náklady po Úřadu práce ČR pak částku 1.233.860 Kč. Žalobce proto požadoval proplacení náhrady škody ve výši 1.233.860 Kč, která mu měla být v rámci programu [anonymizováno] vyplacena. Z důvodu administrativní chyby však došlo v chybě ve výpočtu požadované výše náhrady škody, a proto žalobce opravil v této části svůj podaný návrh. Jelikož v říjnu roku 2020 byla v rámci programu [anonymizováno] dle Dohody o poskytnutí příspěvku programu [anonymizována dvě slova] [číslo] 2020 žalobci vyplacena ze strany ÚP ČR částka ve výši 26.227 Kč, ponížil žalobce o tuto částku původně požadovanou částku (1.233.860 Kč) k proplacení náhrady škody na částku 1.207.633 Kč. Pokud jde o příčinnou souvislost, je zcela nepochybné, že v případě, když by k vydání vládních opatřením nedošlo, objednatelé by nasmlouvaných služeb žalobce využívali. Navíc odpovědnost orgánu krizového řízení je objektivní a žalobce vznik škody nikterak nezavinil. Pro uplatnění nároku žalobce dle krizového zákona se nevyžaduje neoprávněnost či nezákonnost vydaného krizového opatření. K nárokování náhrady škody stačí pouze vydání takového opatření ze strany krizového orgánu. 2. Žalovaný požadavek žalobce na náhradu škody odmítl s následujícím odůvodněním. Poukázal na skutečnost, že se od března 2020 na evropském kontinentě aktivně šířil koronavirus označovaný jako SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19. Česká republika byla nucena přijmout opatření, která měla za cíl zmírnit šíření tohoto viru a tím zabránit kolapsu českého zdravotního systému. Vláda České republiky proto vyhlásila již 12. března 2020 svým usnesením [číslo] nouzový stav od 12. března 2020, a to na 30 dnů. Nouzový stav byl následně prodlužován. V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda České republiky vydala řadu krizových opatření k ochraně života a zdraví všech osob na území České republiky, a to v souladu s krizovým zákonem. [příjmení] opatření byla postupem času doplněna o četná Mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví. Vláda České republiky a Ministerstvo zdravotnictví samostatně a ve vzájemné souvislosti přijaly opatření, kterými byla omezena podstatná část podnikatelského a společenského života v České republice. Opatření zasáhla všechny občany České republiky, stejně tak veškerou podnikatelskou veřejnost. Stát si je vědom, že s přijetím opatření za účelem ochrany životů a zdraví osob z důvodu pandemie koronaviru docházelo k řadě omezení zasahujících do každodenního života lidí i podnikatelské veřejnosti. Žalovaný však namítal, že předpokladem odpovědnosti dle ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je provedení krizového opatření dle krizového zákona, vznik nahraditelné škody a příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody a skutečnost, že si poškozený nezpůsobil škodu sám. Žádný z těchto předpokladů však v dané věci naplněn nebyl, neboť ustanovení § 36 krizového zákona nedopadá na krizová opatření vlády, která jsou právním předpisem. K aplikovatelnosti § 36 krizového zákona na krizová opatření žalovaný uváděl, že Ústavní soud svým usnesením ze dne 5.5.2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20 - 2 potvrdil, že krizová opatření podle krizového zákona mohou mít v závislosti na svém obsahu různou právní povahu – například právního předpisu, individuálního rozhodnutí či jiného typu zásahu. Žalobcem odkazovaná krizová opatření, která měla zapříčinit vznik škody na jeho straně jsou však adresována obecnému okruhu adresátů s celostátní působností, čímž mají materiálně charakter právního předpisu. Rozlišování právní povahy krizových opatření je přitom zcela klíčové z hlediska rozsahu odpovědnosti státu za škodu podle § 36 krizového zákona. Tak je tomu proto, že toto ustanovení cílí na náhradu škody způsobené osobám výhradně v důsledku krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Při výkladu ustanovení § 36 krizového zákona se totiž nelze spolehnout pouze na jazykový výklad, který nemůže být jediným, natož rozhodujícím kritériem pro výklad právní normy. Je třeba totiž zkoumat smysl a účel právní normy obsažené v ustanovení § 36 krizového zákona. Ustanovení § 36 krizového zákona svým účelem navazuje na princip tzv. zvláštní oběti, jehož podstatou je poskytnutí náhrady jednotlivci za nucené individuální obětování jeho konkrétního právního statku ve prospěch celku-společnosti. Smyslem a účelem ustanovení § 36 je tak náhrada za obětování právního statku jednotlivce ve prospěch společnosti tedy v důsledku individuálního krizového opatření. Výklad žalobce, podle něhož by stát dle ustanovení § 36 krizového zákona odpovídal také za krizová opatření s povahou obecných právních předpisů, by tedy vedl k absurdním a neudržitelným důsledkům, kterých zcela jistě nemohl chtít rozumný zákonodárce dosáhnout. Takový výklad je dle konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu nutné odmítnout - viz nález Ústavního soudu ze dne 1.11.2007 sp. zn. III.ÚS 677/07, podle kterého:„ Interpretaci dospívající k tomuto výsledku tedy nutno kategoricky vyloučit, neboť by zakládal absurdně nepřijatelné důsledky, kterých mohl rozumný zákonodárce stěží chtít dosáhnout (presumce racionálního zákonodárce) a již se tak zcela bezpečně vymykají sociálně funkčnímu určení právní normy.“ I Nejvyšší soud v rozhodovací praxi dospěl k závěru, že škoda způsobená právními předpisy vlády, byť by byly dokonce shledány za nezákonné, není nahraditelnou škodou, jelikož nejde o nesprávný úřední postup. Ostatně judikatura obecných soudů i Ústavního soudu dlouhodobě vychází z principu, že se vůči státu nelze domáhat náhrady škody způsobené (nezákonným či nesprávným) normativním právním aktem. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou při provádění těch krizových opatření, která jsou individuální povahy a jsou zaměřena vůči konkrétní osobě; nikoli krizovými opatřeními, která mají materiálně charakter obecného právního předpisu dopadajícího na celou společnost či její určenou část, která je jím na základě jeho vydání chráněna (a v nezbytně nutném rozsahu i omezována) jako celek. Přijatá opatření byla vydána mimo jiné i ve prospěch žalobce, který je přímým beneficientem těchto opatření. Nejedná se tak o situaci, že by žalobce učinil individuální oběť ve prospěch celku a za to by měl být odškodněn těmi, v jejichž prospěch se obětoval. Žalobce je naopak součástí celku, který opatřeními bojoval proti pandemii. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu není pouhé„ vydání“ nebo„ existence“ krizového opatření, nýbrž jeho provádění. Navíc nahraditelnou škodou ve smyslu § 36 odst. 1 a 2 je pouze věcná škoda vzniklá při činnosti orgánů provádějících krizová opatření. Vzhledem k výše uvedeným závěrům je zřejmé, že nárok žalobce nemá oporu v § 36 krizového zákona ve vztahu v žalobě vyjmenovaným krizovým opatřením. 3. Pokud jde o závěr o skutkovém stavu projednávané věci, vycházel soud z nesporných