22 C 87/2011-219 — Obvodní soud pro Prahu 8

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 6.6.2011 se žalobkyně domáhá, aby soud uložil žalovanému platit žalobkyni od dne podání žaloby výživné ve výši 5.000 Kč měsíčně, a to vždy do 10. dne v měsíci předem a zároveň, aby uložil žalovanému povinnost umožnit žalobkyni bydlet v bytě, k němuž mu svědčí vlastnické právo. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne 17.8.2007 manželství a během manželství žili účastníci v bytě žalovaného, který byl sice pořízen před vznikem manželství, ale ze společných prostředků, žádným dokladem, který by prokazoval její spoluvlastnictví, však nedisponuje. Do tohoto bytu pak účastníci investovali také společné prostředky. Krátce po uzavření manželství mezi účastníky začaly vznikat neshody týkající se především jejich společného hospodaření, neboť žalovaný se domáhal po žalobkyni placení nájemného a tyto rozpory pak vyvrcholily zhruba v prosinci roku 2010, kdy žalobkyně nadále platit nájemné odmítla. Žalovaný poté žalobkyni další setrvání v bytě znemožnil tím, že vyměnil vstupní zámek, aniž by jí umožnil vzít si její osobní věci. Zároveň požádal u Ministerstva vnitra České republiky o zrušení údajů a ohlášeném pobytu žalobkyně. Žalobkyně byla proto nucena přespávat u svých známých či v pronajatém nebytovém prostoru od Městské části [obec a číslo]. Ke svým poměrům žalobkyně uvedla, že je vedena v evidenci Úřadu práce, podporu v nezaměstnanosti však nepobírá a nemá ani jiné příjmy. Je proto odkázána na finanční pomoc od svých přátel a známých. K poměrům žalovaného uvedla, že je řidičem autobusu [anonymizována čtyři slova] [územní celek] a jeho příjmy činí měsíčně kolem 25.000 Kč. Žalovaný jí po jejím nuceném odchodu ze společné domácnosti neposkytuje žádné finanční prostředky ani jiným způsobem neplní vzájemnou vyživovací povinnost mezi manželi, například formou poskytnutí ubytování, a to přesto, že žalobkyně nemá žádné prostředky k obživě a veškeré její osobní věci včetně ošacení zůstaly v bytě žalovaného. S ohledem na zdravotní stav žalobkyně, kdy dne 1.6.2011 měla být přijata na předoperační vyšetření s kýlou, není možné, aby si v současnosti opatřovala finanční prostředky prací. Současně s podáním návrhu ve věci samé žalobkyně navrhla vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil žalovanému platit žalobkyni výživné ve výši 5.000 Kč měsíčně, a to do 10. dne v měsíci předem počínaje dnem 1.6.2011 a zároveň žalovanému uložil povinnost umožnit žalobkyni bydlet v bytě, k němuž mu svědčí vlastnické právo. O návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl zdejší soud usnesením ze dne 7.6.2011 č.j. [číslo jednací] ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2011 č.j [číslo jednací] tak, že žalovanému uložil povinnost počínaje dnem 1.6.2011 platit na výživu žalobkyni měsíčně částku 3.000 Kč splatnou vždy do každého 10. dne kalendářního měsíce předem k jejím rukám (výrok I.) a návrh na předběžné opatření, kterým by žalovanému uložil povinnost umožnit žalobkyni bydlet v bytě, k němuž mu svědčí vlastnické právo, zamítl (výrok II.). Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 12.12.2011. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s odůvodněním, že žalobkyní použitá argumentace je nejen účelová, ale i lživá. Dále uvedl, že žalobkyně má vlastní příjem, a to z podnikání, neboť v nebytovém prostoru v [obec a číslo], [ulice a číslo], poskytuje služby v oblasti kadeřnictví a není proto zřejmé, z jakého důvodu je vedena na úřadu práce jako nezaměstnaná. V době společného soužití účastníků však žalobkyně pracovala sporadicky vždy pouze několik týdnů a odmítala se podílet na nákladech společné domácnosti, přestože si je žalovaný vědom vzájemné vyživovací povinnosti manželů, domnívá se, že má být respektována stejná podmínka uvedená v ustanovení § 92 odst. 1 zákona o rodině, tedy že oprávnění manžel není schopen se sám živit, a to alespoň v případě, kdy manželé nevedou společnou domácnost. Byt je výhradně ve vlastnictví žalovaného, s ohledem na skutečnost, že byl pořízen před uzavřením manželství, nemůže být ve společném jmění manželů. Žalobkyně na pořízení, provoz či údržbu ničím, a to ani financemi ani osobním přičiněním po celou dobu soužití nepřispěla, byt byl hrazen z úvěru a půjčky ve výši 400.000 Kč, kterou žalovaný splácí částkou 2.000 Kč měsíčně a zbytek z vlastních prostředků žalovaného. Naopak svým stylem života zahrnujícím cigarety a alkohol, se žalobkyně nesnažila ani o snížení nákladů společné domácnosti a své požadavky dále zvyšovala. Pokud žalobkyni zabránil v dalším bydlení v tomto bytě činil tak po výhrůžkách ze strany žalobkyně v zájmu ochrany své osoby a poté, co žalobkyně předmětný byt navštěvovala jen příležitostně. Žalovaný dále popřel, že by po žalobkyni požadoval placení nájemného a pokud žalobkyni žádal, aby si našla zaměstnání, považuje to za zcela normální. Tento požadavek pak byl zlomovým bodem v jejich manželství, po kterém žalovaná vždy opouštěla společnou domácnost, a to na delší a delší dobu. Žalovaný připustil, že má příjem pohybující se pod hranicí 25.000 Kč měsíčně, zároveň však měl v rozhodném období od 6.6.2011 do 8.6.2012 pravidelné výdaje ve výši 15.282 Kč měsíčně, a to hypotéku ve výši 6.000 Kč měsíčně, pojištění zástavy a životní pojištění ve výši 2.394 Kč, příspěvek do fondu oprav 1.018 Kč, SIPO (TV a elektřina) ve výši 1.800 Kč měsíčně, dále důchodové pojištění ve výši 2.000 Kč měsíčně, pojištění odpovědnosti za škodu ve výši 410 Kč ročně, splátka půjčky ve výši 2.000 Kč měsíčně. Dále mimo pravidelné výdaje měl žalovaný v rozhodném období výdaj na výměnu oken ve výši 35.000 Kč. S ohledem na uvedené skutečnosti pak má za to, že zde nejsou zákonné důvody pro uložení vyživovací povinnosti ve prospěch žalobkyně. Při jednání dne 26. března 2013 žalobkyně upřesnila, že se domáhá po žalovaném výživného ve výši 5.000 Kč měsíčně od podání žaloby dne 6.6.2011 do 8.6.2012, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství účastníků, přičemž v uvedeném období žalobce na základě předběžného opatření zaplatil žalobkyni na výživném celkem částku ve výši 30.000 Kč, a to ve třech splátkách. Žalobkyně dále doplnila svá tvrzení o jejích poměrech, ke kterým uvedla, že je vyučena kadeřnicí, jiné pracovní zkušenosti nemá. V České republice pracovala jako kadeřnice, ale vždy pouze krátkodobě, a to v [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], v [anonymizována dvě slova], naposledy u [jméno] [příjmení] v [obec a číslo], kde však pracovní poměr ukončila dohodou s odůvodněním, že za ní zaměstnavatelka nehradí sociální a zdravotní pojištění. Její příjmy ze zaměstnání tehdy byly závislé na počtu zákazníků a činily částku ve výši 6.000 Kč až 7.000 Kč měsíčně. Od té doby je evidována jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce, podporu v nezaměstnanosti ani žádné sociální dávky však nepobírá. Práci nebyla schopna sehnat ani prostřednictvím nabídek zaslaných úřadem práce, a to například i jako myčka nádobí. Ze strany úřadu práce jí však byla přislíbena pomoc při zařízení kadeřnictví, kde by podnikala. Proto si zřídila živnostenský list v červnu 2010 a posléze si pronajala od srpna 2010 od Městské části [obec a číslo] nebytový prostor na adrese [adresa žalobkyně]. Nájemné tam hradila nejprve ve výši 6.800 Kč + 350 Kč za elektřinu, poté 6.480 Kč. Na nájemném však v současné době dluží částku ve výši 31.000 Kč. Kadeřnictví začala v nebytovém prostoru provozovat až od ledna 2012, a to po vyřízení všech formalit, nemá však žádné zákazníky. V souvislosti s podporou podnikání obdržela na konci roku 2011 od Úřadu práce příspěvek ve výši 55.000 Kč. S ohledem na absenci povolení k trvalému pobytu žalobkyně musela svou živnost přerušit, a to od 25.2.2013 a bude muset Úřadu práce vrátit poskytnutou podporu ve výši 55.000 Kč. V uvedeném nebytovém prostoru také bydlela. Posléze se přestěhovala do pronajatého bytu. Má kýlu a trpí cukrovkou, v práci ji to však dosud nijak neomezuje. Dále uvedla, že vlastní ve společném jmění manželů byt, ve kterém bydlí manžel, také automobil, ale obě uvedené věci však užívá žalovaný. Nemá žádnou vyživovací povinnost, neboť její syn žije na Ukrajině a je již dospělý. Své výdaje označila za minimální, s ohledem na absenci příjmů si musí i půjčovat. Závěrem žalobkyně navrhla, aby žalobě bylo vyhověno s tím, že v řízení bylo prokázáno, že byla podána důvodně. Její situace není po výdělkové stránce či finanční stránce dobrá, a proto požadované výživné považuje za přiměřené. Zástupkyně žalovaného navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalovaný prokázal v řízení veškeré své příjmy a výdaje, jde však o příjmy ze dvou zaměstnání. Žalobkyně naopak nijak neprokázala, že by se nemohla finančními prostředky vydělat stejným způsobem jako žalovaný, tedy prací. V tom ji nijak neomezuje její zdravotní stav, neboť v případě pracovní neschopnosti po komplikované operace kýly, je v rozsahu maximálně 3 týdnů. Skutečnost, že žalobkyně je vedena na úřadu práce neznamená, že by nebyla schopna pracovat s tím, že kadeřnice je profesí v současné době poptávka. Žalobkyně by si však mohla vydělávat i na jin