33 C 268/2024-56 — Obvodní soud pro Prahu 8

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 25. 6. 2024 domáhala zaplacení částky ve výši 39 713,94 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Svůj návrh odůvodnila tím, že dne 24. 7. 2023 uzavřela se žalovaným prostřednictvím webových stránek smlouvu o úvěru, na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 28 400 Kč, že v souladu se smlouvou o úvěru byl ve prospěch žalovaného úvěr vyplacen ve dnech 24. a 25. 7. 2023, že úvěr měl být žalovaným splacen do 23. 8. 2023 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 930 Kč a dalšími poplatky ve výši 139 Kč, že žalovaný úvěr nesplatil a že ke dni podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalovaný neuhradil nic. Dále žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu podle všeobecných obchodních podmínek a sazebníku ve výši 3 244,94 Kč. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu před podáním žaloby předžalobní výzvou ze dne 31. 5. 2024.2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.3. K ústnímu jednání soudu se nedostavil žádný z účastníků.4. Soud posoudil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.5. V řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru právě se žalovaným. Ten je sice v listině označené jako „smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním“ (kterou soud provedl k důkazu) uveden svými osobními údaji, nicméně nebylo doloženo, že právě žalovaný skutečně projevil vůli takovou smlouvu o úvěru uzavřít. Listina neobsahuje jakýkoli jeho podpis ani jiný projev vůle takovou smlouvu sjednat. Soud provedl k důkazu též fotografie občanského průkazu žalovaného, nicméně ty podle mínění soudu dokládají nanejvýš to, že žalobkyně byla se žalovaným v nějakém kontaktu, nikoli však vůli k uzavření smlouvy konkrétního obsahu.6. V řízení dále nebylo prokázáno, že by žalobkyně před tvrzeným uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit. Žalobkyně k tomu odkazovala na svou interní metodiku a na to, že údajně ověřila čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 41 900 Kč s tím, že k tomu předkládala své interní listiny označené jako výpis o posouzení úvěruschopnosti a identifikované příjmy (které soud provedl k důkazu). Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy o tom, že údaje v těchto listinách uvedené odpovídaly skutečnosti, například doklady o tom, že zde udávané měsíční příjmy a výdaje žalovaného jsou pravdivé. Přitom splnění povinností podle § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni 24. 7. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), musí poskytovatel úvěru být schopen sám prokázat objektivními podklady, které měl k dispozici a na jejichž základě provedl odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jelikož žalobkyně k tomu žádné konkrétní doklady mimo výše uvedených svých interních listin nepředložila, dospěl soud nutně k závěru, že dostupné podklady nemohly stačit k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a že žalobkyně se ověřováním příjmů a výdajů žalovaného buď vůbec nezabývala, nebo jen zcela formálně a povrchně. Žalobkyně tedy neposoudila řádně úvěruschopnost žalovaného a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti dluh splatit.7. Prokázáno naproti tomu bylo, že žalobkyně poskytla žalovanému ve dnech 24. a 25. 7. 2023 celkem částku 28 400 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet č. , č. účtu, vedený u , právnická osoba, . (zjištěno z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli), přičemž uvedený účet byl bankou veden pro žalovaného (zjištěno z informace o účtu od , právnická osoba, .).8. Žalovaný žalobkyni nic neuhradil (nic jiného netvrdil, ani neprokazoval).9. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě výzvou ze dne 31. 5. 2024 (zjištěno z uvedené výzvy a podacího lístku z téhož dne).10. Z dalších provedených důkazů (listina označená jako autorizace ověření totožnosti na č. l. 14, sazebník na č. l. 25 až 27, listina označená jako popis základních vlastností spotřebitelského úvěru na č. l. 28 až 29 a všeobecné obchodní podmínky žalobkyně na č. l. 30 až 32) soud žádná další pro věc podstatná skutková zjištění neučinil.11. Žádné další relevantní důkazy nebyly navrženy, ani z obsahu spisu nevyplynuly.12. Po skutkové stránce soud uzavřel, že žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 28 400 Kč, z nichž žalovaný nic nesplatil, avšak neprokázala, že právě s ním sjednala tvrzenou smlouvu o úvěru a že by před poskytnutím úvěru zkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a měla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného dluh splatit.13. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2991 odst. 1 o. z., dle něhož, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Jak plyne ze shora uvedených skutkových zjištění, žalovaný od žalobkyně přijal částku 28 400 Kč, a to bez právního důvodu, neboť k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo; byl proto povinen ji žalobkyni vydat. V řízení nebylo zjištěno, ani nikým tvrzeno, že by to učinil. Proto bylo žalobě ohledně jistiny dluhu v částce 28 400 Kč vyhověno. Jelikož tvrzená smlouva o úvěru nebyla uzavřena, nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení jakýchkoli dalších částek, jež by se odvozovaly právě z tvrzené smlouvy, zejména poplatků či smluvní pokuty. V rozsahu převyšujícím dlužnou jistinu ve výši 28 400 Kč proto soud žalobu zamítl.15. Pokud šlo o otázku prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení, je podle mínění soudu nutno současně přihlédnout k tomu, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak jí ukládal § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů; poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Citované ustanovení dále mj. uvádí, že poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.16. K tomu přistupuje, že podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je informace poskytnuté spotřebitelem za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.17. Jak plyne ze skutkových zjištění soudu, žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele a neměla k dispozici podklady pro závěr, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného dluh splatit. Proto podle citovaného ustanovení neměla žalovanému spotřebitelský úvěr poskytnout.18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. I kdyby tedy soud dospěl k závěru, že tvrzená smlouva o úvěru uzavřena byla, byla by absolutně neplatná podle citovaného ustanovení. Za této situace nelze podle mínění soudu žalobkyni přiznat úrok z prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ani v zákonné výši, nýbrž je nutno uložit žalovanému úhradu dlužné částky ve lhůtě stanovené za obdobné aplikace ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jinak by totiž soud zvýhodňoval žalobkyni za situace, kdy nejenže nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, ale navíc ani nebylo prokázáno řádné uzavření smlouvy tvrzeného obsahu, oproti situaci, kdy by „jen“ nebyla zkoumána úvěruschopnost.20. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z citovaného ustanovení vyplývá, že se v tomto případě zákon cíleně odchyluje od obecn