11 C 160/2021-20 — Obvodní soud pro Prahu 10

1. Žalobce se žalobou ze dne 13. 7. 2021 domáhal, aby soud zrušil jeho vyživovací povinnost vůči žalované, která byla stanovena [anonymizováno] [název soudu] ze dne 25. 11. 2002 pod [anonymizováno] [číslo jednací] ve výši 2 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 2002. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalovaná, tedy jeho dcera, již dosáhla zletilosti a v červnu 2021 se vyučila. S žalovanou žalobce není v kontaktu, matka žalované však žalobce písemně kontaktovala [anonymizována tři slova] s informací, že poslední výživné má poslat v červenci 2021 a dále již platit není třeba. Žalobce proto žádá o oficiální potvrzení, že veškeré výživné vůči žalované uhradil. Žalobce se domáhal zrušení vyživovací povinnosti s účinností od 1. 9. 2021. 2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 9. 2021 sdělila, že v červnu 2021 úspěšně dokončila své vzdělání a bude se ucházet o zaměstnání. Dosud ji živí její matka, žalobce téměř nezná a výživné od něj již nežádá, ani žádný jiný kontakt. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. V řízení z listinných důkazů vyplynulo, že žalobce je otcem žalované a na základě rozhodnutí soudu jí byl povinen platit výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 2002 ([anonymizováno] [název soudu] ze dne 25. 11. 2002, [anonymizováno] [číslo jednací]). Matka žalované kontaktovala žalobce dne 17. 6. 2021 s informací, že žalovaná se již vyučila, poslední výživné má žalobce zaslat v červenci 2021 a dále již není třeba výživné platit ([anonymizována tři slova] obsahující zprávy zaslané dne 17. 6. v 11:07). Žalovaná potvrdila, že dne 30. 6. 2021 dokončila svou přípravu na budoucí povolání (složila závěrečné zkoušky v oboru kuchařka – servírka) a bude si hledat zaměstnání. 5. Soud věc po právní stránce posoudil takto: 6. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/ 2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. 7. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 8. Doba trvání vyživovací povinnosti je dána zásadně stavem odkázanosti dítěte na výživu ze strany svých rodičů. Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá tak dlouho, dokud děti nejsou samy schopny se živit, tedy nejsou schopny samostatně uspokojovat všechny své potřeby. Trvání vyživovací povinnosti není limitováno dosažením zletilosti dítěte (což má význam z hlediska procesního), ani dovršením 26 let dítěte (dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře). Dítě může nabýt schopnosti samostatně se živit i před dovršením 18 let, např. jestliže po absolvování učebního poměru najde odpovídající pracovní uplatnění anebo uzavře manželství a vznikne vyživovací povinnost mezi manžely. Ve věci zániku vyživovací povinnosti není nutné zahájit soudní řízení a vydat rozsudek o zrušení vyživovací povinnosti, neboť ta zaniká ex lege (ze zákona). Nicméně je-li mezi stranami sporné, zda vyživovací povinnost zanikla, a ke kterému dni, pak nezbude než se na soud obrátit. Rozsudek má deklaratorní charakter. 9. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud zrušil jeho vyživovací povinnost vůči žalované, která dosáhla zletilosti, jíž hradil výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalovaná nabyla zletilosti 18. 3. 2020, studium ukončila v červnu 2021 a nyní se bude ucházet o zaměstnání. Protože nebylo prokázáno, že by i nadále trval stav její odkázanosti na výživu ze strany žalobce, soud důvodné žalobě vyhověl, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a to podle návrhu žalobce s účinností ode dne 1. 9. 2021. Spotřebované výživné se nevrací. 10. O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ačkoliv bylo žalobě vyhověno, a tedy procesně úspěšným byl žalobce, v řízení mu nevznikly žádné náklady, které by byla žalovaná povinna nahradit.