7 C 171/2021-15 — Obvodní soud pro Prahu 10

Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že dle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř. není přípustné podat proti tomuto rozsudku odvolání, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, omezil se soud v jeho odůvodnění pouze na uvedení předmětu řízení, závěru o skutkovém stavu a na stručné právní posouzení věci. Předmětem tohoto řízení je uplatněný nárok žalobkyně vůči žalované ve výši žalované částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Na žalobkyni byla pohledávka vůči žalované postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně dne 7. 5. 2019 smlouvu [číslo] o úvěru a dalších úvěrových produktech, na základě níž byl poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč, jež se zavázala zaplatit ve splátkách v souladu se smluvním ujednáním včetně sjednaného příslušenství. Vzhledem k tomu, že žalovaná neplnila své povinnosti ze smlouvy, zejména nesplácela úvěr dohodnutým způsobem, došlo právním předchůdcem žalobkyně k odstoupení od shora uvedené smlouvy a zesplatnění pohledávky. Ke dni vyčíslení tvoří dluh žalované 5 000 Kč na jistině, 50 Kč na obchodním úroku, 606,85 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, 2 215 Kč na smluvní pokutě. Z hlediska skutkového stavu věci soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně skutečně došlo k uzavření shora specifikované smlouvy, na základě níž vyčerpala žalovaná shora uvedenou částku, neplnila své povinnosti ze smlouvy, nehradila stanovené měsíční splátky, a protože spolu s uzavřením smlouvy přistoupila mj. i k všeobecným obchodním podmínkám právního předchůdce žalobkyně, je povinna uhradit žalobkyni vzniklý dluh včetně veškerého příslušenství tak, jak je podrobně rozepsáno shora. Při právní kvalifikaci vycházel soud zejména z ustanovení § 2395 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění (dále jen„ obch. zák.“), podle něhož se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníku poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Závěrem soud dodává, že smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, což znamená, že není závislá na bezprostředním plnění dlužníkovi. Z toho důvodu bylo na žalované, aby při prokázání vzniku smluvního vztahu tvrdila a také prokazovala, kdy a jak dlužné částky vyrovnala. Není již proto třeba dále při totální pasivitě žalované verifikovat, zda, kdy a příp. jakou částku tento uhradila. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 215 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.