12 C 380/2024-27 — Okresní soud v Písku

1. Žalobce se proti žalovanému dne 18. 11. 2024 domáhal určení vlastnického práva s tím, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovité věci, a to pozemku parc. č. stav. , číslo, o výměře 796 m2, jehož součástí je stavba čp. , číslo, , jak je zapsáno na LV č. , číslo, , vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , obec , adresa, , a k. ú. , adresa, . Na druhé straně žalovaný je výlučným vlastníkem sousední nemovité věci, a to pozemku parc. č. stav. , číslo, o výměře 1080 m2, jehož součástí je stavba čp. , číslo, , jak je zapsáno na LV č. , číslo, vedeném u , právnická osoba, pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, , obec , adresa, , a k. ú. , adresa, . Žalobce se v tomto případě domáhá určení vlastnického práva k úzkému pruhu na hranici obou shora uvedených pozemků. V rámci znaleckého zkoumání znalce , tituly před jménem, , jméno FO, byl vyhotoven znalecký posudek č. , číslo, ze dne 14. 10. 2021 a rovněž geometrický plán č. , číslo, , ověřený pod č. , číslo, dne 18. 10. 2021 , tituly před jménem, , jméno FO, , oprávněným zeměměřičským inženýrem, zapsaným pod č. , číslo, , se kterým vyslovil dne 18. 10. 2021 souhlas příslušný katastrální úřad. V geometrickém plánu byla stanovena hranice mezi dotčenými pozemky za pomoci vymezení nového pozemku, a to pozemku parc. č. , číslo, - ostatní plocha, o výměře 19 m2 (dále též jen „předmětný pozemek“). U nadepsaného soudu již proběhlo pravomocně skončené řízení, vedené pod sp. zn. 12 C 203/2018, jehož účastníky byli rovněž žalobce a žalovaný a jehož předmětem bylo zdržení se imisí opadáváním omítky s kusy zdiva na sousední pozemek, nařízení provedení úpravy stavby k zabránění stékání vody a padání sněhu i ledu na pozemek. V rámci tohoto řízení nadepsaný soud posuzoval jako předběžnou otázku vlastnické právo k pozemku parc. č. st. , číslo, a pozemku parc. č. st. , číslo, ve výměrách a stavu zřejmého z katastru nemovitostí, tedy vlastnické právo k předmětnému pozemku, a to konkrétně možnost, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětného pozemku na základě vydržení podle ustanovení § 134 obč. zák. Nadepsaný soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2022, č. j. 12 C 203/2018-387, došel k závěru, že z důvodu absence dobré víry na straně žalobce nemohlo dojít k řádnému vydržení předmětného pozemku: „Nebylo prokázáno, že by žalobce věděl o existenci ohlašovacích archů a měřičského náčrtu z roku 1985, z nich navíc není patrné vedení hranice pozemků účastníků, avšak žalobce o těchto listinách vědět mohl, když navíc před tím, než dne 11. 7. 1996 nabyl právní účinky vklad darovací smlouvy ze dne 10. 7. 1996 do katastru nemovitostí, v předmětných nemovitostech žil, případně je užíval, neboť patřily jeho rodině a mohl mu být znám i stav těchto nemovitostí včetně hranice pozemků parc. č. stav. , číslo, a parc. č. stav. , číslo, v k.ú. , adresa, .“ Žalobce si v tomto bodě nedovoluje rozporovat závěr nadepsaného soudu, ke kterému dospěl během posuzování této předběžné otázky týkající se vydržení vlastnického práva dle obč. zák., ale je přesvědčen, jak dále v textu žaloby blíže specifikuje a dokládá, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyl na základě institutu mimořádného vydržení dle právní úpravy obsažené o. z. Žalobce je přesvědčen, že je výlučným vlastníkem předmětného pozemku, a to z titulu mimořádného vydržení vlastnického práva podle ustanovení § 1095, § 1096 a § 3066 o. z., a to z níže uvedených důvodů. Žalobce se v domě s čp. , číslo, narodil v roce 1947 a již od tohoto roku zde žil se svými rodiči. Po celou tuto dobu byl dvůr užíván a tím i kus odpovídající předmětnému pozemku jeho rodinou, kdy v místě předmětného pozemku bylo postaveno WC a chlívek, které byly jeho rodinou a později i samotným žalobcem soustavně užívány. Z předmětného pozemku je rovněž jediný přístup ke komínovému tělesu v domě žalobce, a to již od roku 1937. Výlučným vlastníkem pozemku parc. č. stav. , číslo, se stal žalobce posléze v roce 1996 s právními účinky vkladu ke dni 11. 7. 1996, a to na základě darovací smlouvy, uzavřené mezi jím a jeho sourozenci. Nutno dodat, že po celou dobu, kdy žalobce v domě žil se svými rodiči a později také od roku 1996, kdy se stal výlučným vlastníkem pozemku parc. č. stav. , číslo, , nikdy nezaznamenal jakoukoliv pochybnost o tom, že by předmětný pozemek neměl být v jeho výlučném vlastnictví potažmo ve spoluvlastnictví jeho rodičů. Jeho držba tak po rozhodnou dobu, která je níže blíže specifikována a vymezena, nebyla nikým rušena. K tomuto nadepsaný soud v rozsudku ze 21. 12. 2022, č. j. 12 C 203/2018-387 při posuzování předběžné otázky výslovně uvedl, že „na základě výše uvedených skutečností nelze dovodit dobrou víru žalobce jako nezbytnou podmínku pro vydržení vlastnického práva dle § 134 obč. zák., a to přestože bylo prokázáno, že žalobce a pravděpodobně i jeho právní předchůdci užívali část pozemku na dvoře tj. drželi jej, a přestože nebylo prokázáno, že by žalovaný udržoval tuto svou nemovitost či o její údržbu žalobce žádal.“ Právní úprava mimořádného vydržení obsažená v ustanovení § 1095 o. z. pro možnost vyloučení nabytí vlastnického práva na základě mimořádného vydržení požaduje, při splnění držby po dobu dvaceti let u nemovité věci, aby byl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. Nejvyšší soud k tomuto ve svém rozsudku ze dne 2. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, judikoval, že „hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.“ V tomtéž rozsudku bylo vymezeno, co se rozumí pod pojmem nepoctivý úmysl: „Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo že se v ní vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.“ Nejvyšší soud dále uzavřel, že důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení vlastnického práva ze strany držitele popírá. V navazujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, bylo zúženo původní posuzování nepoctivého úmyslu z původního „při nabytí a výkonu držby“ pouze na okamžik při uchopení držby s tím, že „podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení.“ Je tak patrné, že Nejvyšší soud u mimořádného vydržení velice podstatným způsobem snížil požadavky na kvalitu držby, než je tomu u vydržení řádného, kdy mimořádné vydržení nelze negovat absencí dobré víry, ale prokázáním nepoctivého úmyslu při uchopení se držby ze strany držitele. Nejvyšší soud se dále v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 zabýval situací přiléhavou na tento případ, tedy situací, kdy dojde k chopení se držby části sousedního pozemku. K tomuto Nejvyšší soud uvedl následující: „Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 věty druhé o. z. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele.“ Žalobce se chopil držby předmětného pozemku dne 11. 7. 1996 s právními účinky vkladu vlastnického práva na základě darovací smlouvy. Je zřejmé, že by bylo v tomto případě možno započíst do vydržecí doby rovněž držbu právních předchůdců (rodičů a sourozenců) žalobce, ovšem toto není s ohledem na ustanovení § 3066 o. z. rozhodné. Jak již bylo uvedeno výše, k mimořádnému vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřeba vydržecí doby dlouhé 20 let, přičemž k naplnění této podmínky týkající se délky vydržecí doby došlo ke dni 11. 7. 2016. Podle § 3066 o. z. ovšem může k mimořádnému vydržení dojít nejdříve pět let po účinnosti občanského zákoníku, tedy nejdříve dne 1. 1. 2019. Na základě výše uvedeného je tak žalobce přesvědčen, že se ke dni 1. 1. 2019 stal výlučným vlastníkem předmětného pozemku. Dle shora citované judikatury a rovněž dle závěrů, které již v minulosti učinil nadepsaný soud při posuzování předběžné otázky v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 203/2018 žalobce, případně jeho právní předchůdci, předmětný pozemek držel, staral se o něj a jeho držba nebyla nikdy rušena, podanou žalobou, a nemohlo tak dojít k přerušení jeho držby, potažmo drž