36 C 149/2021-49 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 98 327,43 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 638,06 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 311,36 Kč za dobu od 14. 10. 2020 do 25. 1. 2021, úrokem ve výši 23,88 % ročně z částky 96 397,43 Kč jdoucím od 26. 1. 2021 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 98 327,43 Kč jdoucím od 26. 1. 2021 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 14. 6. 2019 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému úvěr formou úvěrového rámce ve výši 100 000 Kč. Před uzavřením smlouvy byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,38 % z výše sjednaného úvěrového rámce. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal částku celkem 101 200 Kč a na úvěr uhradil částku celkem 28 560 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost řádně a včas hradit sjednané splátky, žalobkyně proto ke dni 29. 9. 2020 úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k zaplacení celého úvěru. Ke dni sepsání žaloby žalovaný dluží žalobkyni částku 98 327,43 Kč, zahrnující neuhrazenou jistinu úvěru 69 397,43 Kč, náklady na vymáhání 430 Kč a smluvní pokutu 1 500 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k soudnímu jednání se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně svou účast na jednání omluvila. 3. Soud ve věci jednal v nepřítomnosti stran, provedl důkaz předloženými listinami a zjistil z nich skutečnosti, které odpovídají tvrzením žalobkyně, a to s výjimkou tvrzení o prověření úvěruschopnosti žalovaného a poskytnutí částky 1 200 Kč, když z potvrzení banky žalovaného ze dne 17. 8. 2021 bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr toliko v částce 100 000 Kč. Dne 14. 6. 2019 uzavřeli žalobkyně a žalovaný úvěrovou smlouvu [číslo] s označením flexibilní půjčka – revolvingový úvěr, v níž žalovaný uvedl, že je zaměstnán, má čistý měsíční příjem 22 000 Kč. Mezi stranami bylo ujednáno poskytnutí bezúčelového revolvingového úvěru ve výši 100 000 Kč s roční úrokovou sazbou 23,88 %, který byl splatný v měsíčních splátkách minimálně ve výši 2,38 % úvěrového rámce, tedy 2 380 Kč. Dále žalobkyně předložila soudu úvěrové podmínky, výpis čerpání a splátek (dle něho žalovaný uhradil celkem částku ve výši 28 560 Kč), výzvu ke splacení celého úvěru, předžalobní výzvu k plnění ze dne 22. 10. 2020 vč. podacího archu, potvrzení o provedené platbě ze dne 15. 7. 2021 a kopie OP žalovaného. Soud si s odkazem na ust. § 120 odst. 2 o. s. ř. opatřil potvrzení banky žalovaného ohledně provedení platby z úvěrové smlouvy s tím, že banka žalovaného soudu sdělila, že eviduje příchozí úhradu ve výši 100 000 Kč. Tvrzení žalobkyně ohledně poskytnutí dalších částek nad tuto částku zůstala v řízení tudíž neprokázána. Žádný jiný důkaz prokazující ověření a posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyl soudu předložen. Jelikož se žalobkyně k jednání nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně poskytnutí částky 1 200 Kč a přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. 4. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). 5. Na vztah mezi účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti schopen spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. 9. V daném případě žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že pracovníci žalobkyně interním postupem zjistili kreditní skóre žalovaného, což nebylo ničím prokázáno a z hlediska uvedeného ustanovení zákona to samo o sobě nepředstavuje splnění povinnosti prověřit a posoudit úvěruschopnost žalovaného. Dále žalobkyně tvrdila, že nahlížela do„ externích úvěrových registrů“, neuvedla ovšem do jakých registrů a jaké informace tím získala, a především toto své tvrzení ničím neprokazovala. Úvěrová smlouva obsahuje pouze údaj o tom, jaká je výše příjmu žalovaného, aniž by bylo zřejmé, zda tyto údaje byly ověřeny, a dále také, zda žalobkyně prověřila, jestli má žalovaný i jiné závazky, které je povinen platit. Splnění povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného se pro absenci tvrzení a důkazů nepodařilo soudu zjistit, musel soud dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. v tehdy účinném znění, a tudíž je úvěrová smlouva neplatná. 10. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno], kde uvedl, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě. 11. V důsledku závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vztah mezi účastníky vypořádat podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Žalovaný tak má povinnost vrátit žalobkyni pouze částku, kterou přijal a dosud nesplatil. Dle žalobních tvrzení žalovaný čerpal na úvěru celkem 100 000 Kč a splatil celkem 28 560 Kč. Žalovaný tak svou povinnost vrátit plnění přijaté bez právního důvodu dosud nesplnil v částce 71 440 Kč, v tomto rozsahu je proto žaloba důvodná z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 o. z., a soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Protože žalovaný na výzvu žalobkyně uvedenou částku nevrátil, dostal se do prodlení a dle ust. § 1970 o. z. je povinen zaplatit úrok z prodlení z uvedené částky, a to v sazbě dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o dobu prodlení, pak k té soud uvádí, že vycházel z obsahu spisu a v něm založených a k důkazu provedených listin, přičemž bylo zjištěno, že žalovaný byl poprvé žalobkyní vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ke splacení celého úvěru ze dne 29. 9. 2020 a to nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Z obsahu podacího archu se podává, že výzva byla podána k poštovní přepravě dne 30. 9. 2020 a tudíž se ve smyslu ust. § 573 o. z. do sféry žalovaného dostala dne 3. 10. 2020. Splatnost bezdůvodného obohacení tudíž nastala dne 13. 10. 2020, jelikož žalovaný bezdůvodné obohacení do tohoto data nevrátil, dostal se od 14. 10. 2020 do prodlení s vrácením zbylé části bezdůvodného obohac