36 C 313/2020-40 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal po žalovaném zaplacení částky 12 786 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. tohoto rozsudku. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný coby úvěrovaný uzavřel dne [datum] se [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (dále též jen„ předchůdce žalobce“) smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě úvěrové smlouvy poskytl předchůdce žalobce žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit předchůdci žalobce ve 14 splátkách s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 8 186 Kč Celkem tak měl žalovaný zaplatit částku ve výši 18 186 Kč Poslední splátka byla splatná dne 20. 12. 2018. Finanční prostředky z úvěrové smlouvy byly žalovanému poskytnuty dne 20. 10. 2017, což žalovaný stvrdil podpisem úvěrové smlouvy. Žalovaný však nesplnil svůj závazek z úvěrové smlouvy a dostal se do prodlení. V průběhu uzavírání úvěrové smlouvy prověřil předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného. Předchůdce žalobce uzavřel dne 11. 12. 2019 s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávky, o čemž byl žalovaný informován. Žalovaný dosud uhradil na svůj závazek částku ve výši 5 400 Kč, zbytek dlužné částky neuhradil ani přes to, že byl k úhradě dlužné částky vyzván zástupcem žalobce. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne [datum] s předchůdcem žalobce smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému při podpisu smlouvy poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal zaplatit v 14 měsíčních splátkách po 1 299 Kč celkem 18 186 Kč, přičemž 10 000 představuje dle smlouvy úvěr, částka 963 Kč představuje úrok, částka 4 500 Kč představuje poplatek za poskytnutí úvěru, částka 923 Kč představuje poplatek za náklady na vyhodnocení úvěru a částka 1 800 Kč představuje poplatek za hotovostní inkaso splátek (žádost o úvěr, standardní informace o spotřebitelském úvěru, čestné prohlášení a souhlas se zpracování osobních údajů dlužníka, smlouva o úvěru, předpis splátek). Z tvrzení žalobce se podává, že žalovaný dosud uhradil na úvěr částku ve výši 5 400 Kč. Aktivní legitimace žalobce vyplývá z postupní smlouvy ze dne 11. 12. 2019, prohlášení o pravosti podpisu ze dne 11. 12. 2019 a přílohy k postupní smlouvě. Předžalobní výzvou ze dne 26. 2. 2020 byl žalovaný vyzván k okamžité úhradě dluhu. Z přiloženého podacího archu vyplývá, že předžalobní výzva byla podána k poštovní přepravě dne 26. 2. 2020. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a předchůdcem žalobce nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o úvěru závazek v podobě úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dle kterého platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z poskytnutých peněz žalobci zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 4 500 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru, částka 923 Kč představující poplatek za náklady na vyhodnocení úvěru a částka 1 800 Kč představující poplatek za hotovostní inkaso splátek, které měl žalovaný vedle jistiny ve výši 10 000 Kč a úroku ve výši 963 Kč zaplatit navíc, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněné poplatky označované ve formulářových smlouvách jako„ poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za náklady na vyhodnocení úvěru a hotovostní inkaso splátek“ by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že částky byly ve smlouvě rozděleny na čtyři části: na úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za náklady na vyhodnocení úvěru a hotovostní inkaso splátek. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění poplatků tak, aby vypadaly příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení předchůdcem žalobce poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění poplatků je ryze formální a že celá částka požadovaných poplatků nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Žalobce tak ve smlouvě pouze zastíral skutečnou povahu částek požadovaných nad rámec poskytnuté jistiny. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu„ poplatků“ jako ujednání o úrocích s tím, že ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje roční úrok ve výši 70,16 %, je ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvě vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v říjnu 2017 činila 8,71 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídky zápůjček. 7. Jelikož je ujednání o úrocích esenciální náležitostí smlouvy o úvěru, které nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§ 2395 občanského zákoníku), je celá smlouva jako celek neplatná. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci vrátit půjčenou jistinu ve výši 10 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku představovalo všechno plnění žalobce plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil o částku 10 000 Kč. 8. Jak bylo shora uvedeno, z obsahu žaloby a listin k ní připojených vyplývá, že žalovaný uhradil dosud celkem částku 5 400 Kč. Ze shora uvedených důvodů tedy soud uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 4 600 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády