38 C 216/2021 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 5. 2021 domáhala proti žalovaném vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 949,64 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o úvěru [číslo] to dne [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalované mu byly zaslány na jím ve smlouvě uvedený účet. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 29 539 Kč (jistinu, úrok ve výši 4 539 Kč), a to ve lhůtě 30ti dnů do 31. 7. 2019. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas a je proto povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně. Dne [datum] původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 4. 12. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 24 539 Kč na jistině, 0 Kč na úroku smluvní pokuta činila 12 177 Kč a neuhrazené paušální náklady 100 Kč, celkem tedy 36 816 Kč. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes předžalobní upomínku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce i žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřili, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný měl v úmyslu dne [datum] s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] uzavřít smlouvu o úvěru [číslo]. Dne [datum] zaslal předchůdkyni žalobkyně tzv. verifikační platbu ve výši 1 Kč. Předchůdce žalobkyně zaslal na účet žalovaného dne [datum] částku ve výši 12 000 Kč, dne [datum] částku ve výši 1 300Kč, dne [datum] částku ve výši 11 000 Kč a dne [datum] částku ve výši 700 Kč, celkem tedy 25 000 Kč. Dne [datum] měli účastníci úmysl uzavřít změnu původní smlouvy s tím, že celková částka jistiny úvěru byla změněna na 25 000 Kč, datum splatnosti do 31. 7. 2019 (30 dnů) a úrok pak 4 539 Kč, RPSN je uvedeno 687,3% a úroková sazba pak 41,16% ročně. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020, v době postoupení vykazoval původní věřitel zaplacení na jistinu ve výši 461 Kč (postoupena byla jistina do částky 24 539 Kč) a nárok 4539 Kč (postoupen byl úrok 0 Kč), celkově tedy nebyla postoupena pohledávka v částce ve výši 5 000 Kč, které byly dle úvahy soudu zaplaceny. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 12. 2020, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Upomínky byly žalovanému zasílány dne 12. 6. 2019, 14. 8. 2019 a 9. 9. 2019 původním věřitelem, 7. 12. 2020 žalobkyní a 3. 5. 2021 právním zástupcem žalobkyně. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování, v nesouladu ujednání a poskytnutí peněžité částky žalovanému a dále z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. 7. Soud se předně zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. V době, kdy měla být dle tvrzení žalobkyně uzavřena smlouva o úvěru, byly navíc peníze již zaslány žalovanému ve výši uvedené v úvěrové smlouvě (25 000 Kč) a žalovaný v té době byl v prodlení s plněním své povinnosti vrátit částku 12 000 Kč do 22. 3. 2019 a byl předchůdkyní žalobkyně navíc i urgován dopisem ze dne 12. 6. 2019 Smlouva o úvěru ze dne 1. 7. 2019, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla uzavřena, což nebylo prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. 8. Soud dospěl dále k obdobnému závěru i ohledně smlouvy datované dnem [datum], neboť ani u této listiny nebylo dostatečně (resp. vůbec) tvrzeno a prokázáno, jakým způsobem byla uzavřena a zda byly splněny povinnosti poskytovatele úvěru. Od shora uvedeného ji odlišuje jen skutečnost, že peníze byly poskytnuty předchůdcem žalobkyně až poté, kdy byla připsána tzv. verifik