38 C 247/2021 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 6. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 112 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli účastníci smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] dne [datum], na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla možnost čerpání úvěru do výše 5 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení poplatku za čerpání úvěru ve výši 1000 Kč, úroku ve výši 20% měsíčně za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po měsíci čerpání do vrácení úvěru a následně od splatnosti dluhu 8% ročně, tedy ve výši 2 749 Kč a náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 363 Kč celkem. Dále žalobkyně uvedla, že od 1. 3. 2021 je žalovaný v prodlení a žádá proto též zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši. Žalovaný i přes zaslanou předžalobní výzvu ze dne 6. 5. 2021 dluh nezaplatil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní. 3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů, žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, čímž se jeho souhlas podle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládá, postupoval soud podle § 115a o.s.ř. a věc rozhodl na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně předložila dostatek důkazů, na jejichž základě bylo možno ve věci rozhodnout bez nařízení ústního jednání. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalobkyně měla v úmyslu uzavřít dne [datum] s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, zda a jak došlo k žalobkyní tvrzenému uzavření smlouvy distančním způsobem, však z předložených listin zjistit nebylo možné. V předložené listině je uvedeno jen to, že žalovaný měl smlouvu podepsat elektronicky dne [datum] v [číslo] hod (viz. listina – smlouva viz CEPR). Žalovaný vyčerpal, tedy od žalobkyně převzal částku ve výši 5 0000 Kč (viz výpis ke dni 10. 12. 2020). V listině, která měla odpovídat ujednání stran, bylo uvedeno, že žalovaný je povinen splácet poskytnutý úvěr ve splátkách ve výši 1/5 úvěru minimálně však 300 Kč vždy do konce každého kalendářního měsíce a dále pak bylo uvedeno, že poplatek za čerpání úvěru je ve výši 20% čerpané jistiny (čl. 5), úrok ve výši 20% měsíčně dle bodu 6. smlouvy do doby splatnosti dluhu, která nastane dle čl. 6 smlouvy při prodlení se zaplacením dluhu po dobu delší než 30dnů a poté úrok ve výši 8% ročně a dle č.l. 6 6. činí náklady 200 Kč za započatý měsíc. Žalovaný však úvěr nesplácel, dle tvrzení žalobkyně nezaplatil ničeho. Žalovaný byl vyzván předžalobní upomínkou ze dne 6. 5. 2021. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z neprokázání vzniku závazku (uzavření smlouvy), nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a dále z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný žalobkyni zaplatit. 7. Soud se předně zabýval tím, zda bylo prokázáno, že došlo k akceptaci návrhu smlouvy žalovaným a dospěl k závěru, že nikoliv. Soudu sice byla předložena listina – Smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] ale na této smlouvě byl připojen jen podpis žalobkyně (resp. jejího zástupce). Žalobkyně sice připojila k žalobě kopii občanského průkazu žalovaného, nicméně nepodařilo se jí prokázat tvrzení, že žalovaný návrh smlouvy akceptoval a připojil na ní distančním způsobem svůj podpis. 8. Soud se dále zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Žádná tvrzení žalobkyně nebyla k této otázce v žalobě obsažena. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by byla platně uzavřena, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance). 9. Dále se soud zabýval i tím, zda nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí výši úroku 20 % měsíčně do doby splatnosti a následně 8% ročně, splatnost nebyla stanovena pevně jednoznačným datem s ohledem na charakter revolvingového (opakovaného) úvěru v rámci stanoveného maximálního čerpání. Žalovaný byl povinen zaplatit úrok 20% měsíčně a dále 20% poplatek za čerpání. Roční výše úroku by činila 240% z poskytnutého plnění (20% měsíčně krát 12 měsíců). Tato % hodnota odpovídá úroku ve smyslu ust. § 2392 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu p