38 C 264/2021 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 31. 7. 2021 domáhala proti žalovaném vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] to dne [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovanému byly předány v hotovosti. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 22 440 Kč (jistinu, úrok ve výši 2 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 400 Kč, odměna za hotovostní inkaso 4 800 Kč, poplatek za pojištění 300 Kč a poplatek za asistenční služby 540 Kč), a to formou 60. týdenních splátek ve výši 374 Kč počínaje 9. 6. 2019. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 1 175 Kč Poslední splátka byla sjednána na 26. 7. 2020. Dne [datum] původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 19. 2. 2021. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 23 515 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 12 000 Kč, dlužného úroku ve výši 1560 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 2400 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso ve výši 4 514,89 Kč, dlužného poplatku za pojištění ve výši 282,18 Kč a dlužného poplatku za asistenční služby ve výši 507,93 Kč a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání jistiny ve výši 12 000 Kč, úroky ve výši 18,95% ročně částečně kapitalizované, zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes upomínku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce i žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřili, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný podepsal dne [datum] s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] listinu nazvanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal zaplatit v 60 ti týdenních splátkách po 374 Kč celkem 22 440 Kč, přičemž 12 000 představuje dle smlouvy úvěr a částka ve výši 10 440 Kč je rozčleněna na úrok ve výši 2 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 400 Kč, odměna za hotovostní inkaso 4 800 Kč, poplatek za pojištění 300 Kč a poplatek za asistenční služby 540 Kč. První splátka byla splatná 7 kalendářní den po uzavření smlouvy a následující pak do konce následujícího kalendářního týdne. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 232,53%. Z žalovaným podepsané karty zákazníka ze dne 2. 6. 2019 je patrné, že předchůdkyně žalobkyně od žalovaného žádala sdělení a prokázání údajů o jeho příjmech, výdajích, bydlení, zaměstnání, závazcích a společně vyživovaných osobách. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 22. 2. 2021. Předžalobní upomínkou ze dne 28. 6. 2021 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobce vyplynulo, že žalovaný zaplatil částku 1175 Kč. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 10 440 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 12 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na dvě části: na úroky a poplatek za administrativní činnosti. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 87 % za dobu 60 týdnů (14 měsíců), tedy 74,57 % ročně (ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 232,53 %) a je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v dané době nepřekračovala 10 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru. 7. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. 8. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 12 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzenou platbu ve výši 1175 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako cel