38 C 271/2021 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 5. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 712 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o úvěru [číslo] to dne [datum], resp. [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovanému byly zaslány na jím ve smlouvě uvedený účet. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutou částku s příslušenstvím ve lhůtě do [datum]. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, a je proto povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky denně. Dne [datum] původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 4. 12. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 4 000 Kč na jistině, 0 Kč na úroku, smluvní pokuta činila 1956 Kč a neuhrazené paušální náklady 100 Kč. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 4 000 Kč, smluvní pokutu ve výši 1712 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení do 8. 11. 2020 ve výši 469,04 Kč a zákonný úrok z prodlení od 21. 11. 2020. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes předžalobní upomínku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce i žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřili, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný měl v úmyslu dne [datum], resp. [datum] s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] uzavřít smlouvu o úvěru [číslo] v listině uvedli datum splatnosti do [datum], resp. do [datum] a úrok pak 0 Kč, RPSN je uvedeno ve výši 438,3%. Dne [datum] zaslal předchůdce žalobkyně na účet shodující se se jménem žalovaného platbu ve výši 0,01 Kč. Předchůdce žalobkyně zaslal dále na účet žalovaného dne [datum] částku ve výši 12 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], v době postoupení vykazoval původní věřitel zaplacení dluh na jistině ve výši 4 000 Kč a úrok 0 Kč, smluvní pokutu ve výši 1956 Kč, celkově tedy nebyla postoupena pohledávka v částce ve výši 6056 Kč. Do doby postoupení tak musela být zaplacena částka 8 000 Kč na jistinu dluhu. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 12. 2020, kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Upomínky byly žalovanému zasílány dne 24. 6. 2019, 20. 9. 2019 a 16. 10. 2019 původním věřitelem, 7. 12. 2020 žalobkyní a 3. 5. 2021 právním zástupcem žalobkyně. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru. S ohledem na chybějící ujednání stran týkající se úroku (výše úplaty za poskytnutí peněz byla uvedena ve výši 0 Kč a 0%) by přicházelo v úvahu posouzení smlouvy spíše jako smlouvy o zápůjčce dle § 2390 občanského zákoníku. Strany uvedené smlouvy zamýšlely s největší pravděpodobností uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. 6. Soud však dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a dále z neprokázání tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy, resp. akceptace návrhu na uzavření smlouvy. 7. Soud se předně zabýval tím, zda byla prokázána tvrzení žalobkyně o tom, že mezi jejím předchůdcem a žalovaným byla uzavřena smlouva, ať by již byla hodnocena jako úvěrová či o zápůjčce. Tvrzení žalobkyně o tom, že smlouva byla uzavřena online způsobem tak, že byly vyplněny na webových stránkách předchůdce žalobkyně určité údaje žalovaného a ten pak v rámci verifikace zaslal platbu na účet předchůdce žalobkyně, nebyla nijak prokázána. Ze skutkových zjištění je naopak patrné, že platba ve výši 0,01Kč byla odeslána předchůdcem žalobkyně na účet žalovaného stejně jako následně částka 12 000 Kč. Žádné jiné důkazy se k procesu uzavírání smlouvy nevztahují, listiny – smlouvy jsou nepodepsané. 8. Soud se dále zabýval tím, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. V době, kdy měla být dle tvrzení žalobkyně uzavřena smlouva o úvěru ze dne [datum], byly navíc peníze již zaslány žalovanému ve výši uvedené v úvěrové smlouvě (12 000 Kč). Smlouva o úvěru ze dne [datum], o kterou o