38 C 288/2021 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 28. 7. 2021 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 749,95 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce [číslo] to dne [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 24 541 Kč (jistinu, úrok ve výši 1916 Kč odpovídající sazbě ve výši 19,98 % ročně, částku ve výši 2 850 Kč za administrativní zpracování a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 7 775 Kč), a to formou 60-ti týdenních splátek ve výši 460 Kč. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen 3 120 Kč Poslední splátka byla sjednána na 14. 1. 2015, od 15. 1. 2015 je žalovaná v prodlení s celým dluhem. Dne [datum] původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 20. 1. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 24 421 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 13 749,95 Kč a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku, oba částečně kapitalizované. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání jistiny ve výši 13 749,95 Kč a dále úroky částečně kapitalizované a zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované. Žalovaná uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] jednu smlouvy o zápůjčce [číslo] která byla uzavřena dne [datum] a na jejím základě byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit v 60ti týdenních splátkách po 460 Kč celkem 27 541 Kč, přičemž 15 000 představuje dle smlouvy zápůjčku a 12 541 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek, který je dále rozčleněn na úrok ve výši 1916 Kč (dle smlouvy odpovídá sazbě ve výši 19,98 % ročně), částku ve výši 2 850 Kč za administrativní zpracování a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 7 775 Kč. První splátka byla splatná 7. kalendářní den po uzavření smlouvy a další pak do posledního dne následujícího kalendářního týdne. Pohledávky za žalovanou byly původním věřitelem postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, kterým byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 14. 2. 2020. Předžalobní upomínkou odeslanou dne 27. 4. 2021 byla žalovaná zástupcem žalobce vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobce vyplynulo, že žalovaná zaplatila částku 3 120 Kč. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o zápůjčce závazek v podobě úročné zápůjčky podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dle kterého platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce; a dle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku vzniklého ze smlouvy o zápůjčce, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ve výši 12 541 Kč, kterou měla žalovaná vedle jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o zápůjčce rozděleny na tři části: na úroky, poplatek za administrativní činnosti a poplatky za hotovostní inkaso. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobcem (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění poplatků je ryze formální a že celá částka souhrnného poplatku nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představují úrok ve výši 83,60 % za sjednaných 60 týdnů splácení (přepočteno na 1 rok tedy 52 týdnů pak 72,4 %) je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2014 nepřesahovala 15 % ročně (viz www.cnb.cz, databáze ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky. 7. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o zápůjčce, neboť v případě zápůjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy, neboť v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné zápůjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která