38 C 311/2021 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 31. 8. 2021 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 251,23 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně dne [datum], smlouvu o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku tak, že žalobkyně zaslala na e-mail sdělený žalovanou návrh smlouvy a současně zaslala prostřednictvím SMS zprávy na mobilní telefon jedinečný autorizační kód, který jí byl přidělen na základě podané žádosti o úvěr. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které jí byly zaslány na jí uvedený účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 6 162,97 Kč (jistinu, poplatek ve výši 1015,02 Kč, úrok byl vyčíslen ve výši 36% ročně), a to ve lhůtě do 10. 4. 2019 na smlouvu navázal dodatek ze dne [datum], kterým došlo ke změně termínu splatnosti závazku do 10. 11. 2019 a změně celkové výše částky, která má být zaplacena na 7 178 Kč (jistinu, poplatek ve výši 2 030,05 Kč a úrok ve výši 36% ročně). Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, nezaplatil žádnou částku. S ohledem na prodlení žalované vznikl žalobkyni dále nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení, kterou žalobkyně požaduje ve výši 251,23 Kč za období od 11. 11. 2019 do 31.12.2019. S ohledem na zasílané upomínky a úkony při vymáhání pohledávky je žalovaná povinna zaplatit dále částku 723 Kč a 500 Kč. S ohledem na prodlení žalované dále žalobkyně požaduje úrok ve výši 36% ročně, který je částečně kapitalizovaná a dále zákonný úrok z prodlení, který je také částečně kapitalizován. Žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Žalovaná uvedenou částku v celkové výši 5 251,23 Kč s příslušenstvím žalobkyni ani přes předžalobní upomínku ze dne 10. 8. 2021 nezaplatila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaná obdržela dne [datum] na účet č. [bankovní účet], jehož byla majitelem pod [variabilní symbol] částku ve výši 5 000 Kč (listina č.l. 14 a potvrzení o provedené platbě č.l. 10 rub), a to od [právnická osoba] [anonymizováno] s.r.o. Zda to byla skutečně žalovaná, kdo požádal o poskytnutí úvěru a kódem [číslo] potvrdila svůj úmysl uzavřít smlouvu o úvěru, se z předložených listin prokázat nepodařilo. V listině nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (viz přílohy návrhu v CPR spisu), která měla odpovídat ujednání stran, byl uveden datum splatnosti do 4. 10. 2019 (30 dnů), poplatek za poskytnutí úvěru 1015,02 Kč, úrok 36 % ročně a RPSN 1173,44 %, jednorázová výše splátky je uvedena 6 162,97 Kč, to vše pro případ nepřekročení doby splatnosti, smluvní pokuta je uvedena pro případ prodlení 01% denně. Ve smlouvě je uvedeno jméno, příjmení a rodné číslo žalované a datum a čas podpisu kódem [číslo]. Pro případ překročení doby splatnosti je ve stejné listině a dále též v listině nazvané Dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne [datum] uveden datum splatnosti do 10. 11. 2019, poplatek za poskytnutí úvěru 2 178 Kč, úrok 36 % denně a RPSN 3 870,88 %, jednorázová výše splátky je uvedena 7 178 Kč a současně je uvedena rozvazovací podmínka účinnosti dodatku, pokud nebude částka zaplacena do 72 hodin od uzavření dodatku. (viz přílohy návrhu v CPR spisu). Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že nebyla vrácena žádná částka. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku smlouvou ze dne [datum] na žalobkyni, dopisem ze dne 21. 5. 2021 a 3. 5. 2021 byla žalovaná vyzvána k zaplacení a bylo jí oznámeno, že došlo ke změně v osobě věřitele. (viz přílohy návrhu v CPR spisu). 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročné zápůjčky úvěru podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy, nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a dále z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný předchůdkyni žalobkyně zaplatit. 7. Soud se předně zabýval tím, zda bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a dospěl k závěru, že postup popsaný žalobkyní směřující k uzavření smlouvy nebyl prokázán, zejména pak odeslání žádosti o úvěr žalovanou, zaslání návrhu smlouvy elektronickou poštou a zaslání elektronického kódu na mobilní telefon. 8. Dále pak se soud zaměřil na to, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně dr