20 C 186/2022-39 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalovanému vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 18 250 Kč s úrokem z prodlení z částky 13 250 Kč od 23. 10. 2020 do zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a také náklady řízení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že žalovaný uzavřel dne 22. 9. 2020 s žalobkyní smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na bankovní účet téhož dne. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč. Jistina a Poplatek byly splatné dne 22. 10. 2020, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Podle čl. 2 smlouvy žalobkyně požadovala též účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč. Ke dni podání návrhu na vydání EPR žalovaný na svůj dluh neuhradila ničeho, a to ani poté, co byl vyzván k jejímu zaplacení předžalobní výzvou. Dále se žalobkyně domáhá zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 250 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, když žalobkyně s rozhodnutím bez jednání souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 3. Z žalobkyní předložených listinných důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 22. 9. 2020 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému částku 10 000 Kč za poplatek ve výši 3 250 Kč. Termín splatnosti zápůjčky byl stanoven na 22. 10. 2020 RPSN činila 2 969 %. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, které popisují způsob uzavření rámcové smlouvy a článek 2.3., kde byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení v případě prodlení žalovaného s plněním jejího závazku a dále nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů v případě prodlení žalovaného, a to 500 Kč za každou písemnou upomínku. Upomínkami ze dne 29. 10. 2020, 5. 11. 2020, 12. 11. 2020, 21. 11. 2020 a 6. 12. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Zda žalobkyně tyto výzvy skutečně odeslala, není zřejmé. Předžalobní výzvou ze dne 12. 10. 2021byl žalovaný vyzván zástupkyní žalobkyně k zaplacení dlužné částky. Předžalobní výzva byla téhož dne podána k poštovní přepravě <i>4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžení prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>6. Podle § 2993 o. z. stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.</i> 7. S ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Pokud jde o úrok z úvěru, který měl činit 0 %, jak je uvedeno v čl. 1 smlouvy, pak soud k tomuto uvádí, že úvěr nebyl poskytnut za úrok ve výši 0 %, ale za úrok ve výši 3 250 Kč na 30 dní, neboť žalovaný se zavázala vrátit žalobkyni částku 13 250 Kč s RPSN ve výši 2 969 %. Částka 3 250 Kč dle soudu představovala skryté ujednání o úroku a nepředstavovala poplatek, jak uváděla žalobkyně. Podle soudu se jedná pouze o formální označení poplatku tak, aby smlouva vypadala příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná jako poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Za zjištěného skutkového stavu je podle soudu celé rozčlenění na úrok a„ poplatek“ ryze formální a celá částka poplatku představuje právě úrok, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný poplatek tedy zastírá úročení peněz a slouží toliko pouze ke generování zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu„ poplatku“ jako ujednání o úroku odporující dobrým mravům, jak bude dále popsáno. 8. Při právním posouzení sporu soud přihlédl k rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni, zejména k rozsudkům sp. zn. 25 Co 145/2018 a 25 Co 141/2018 a dospěl k závěru, že žalovaný nárok žalobkyně je důvodný toliko zčásti. Úvěrovou smlouvou měl být sjednán roční úvěrový úrok ve výši 395 %. Takový úrok soud posoudil jako úrok nemravný a lichvářský. Ujednání o takovém úvěrovém úroku je podle § 580 o. z. s odkazem na § 6 a § 8 o. z. neplatné, protože se příčí dobrým mravům, přičemž k této neplatnosti soud musí přihlédnout podle § 588 o. z. i bez návrhu. Je naprosto zřejmé, že takto ujednaný úvěrový úrok více než dvacetinásobně překračuje průměrné úrokové sazby bank. Takový úrok jednoznačně podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Posoudil-li nadřízený soud jako lichvářský úrok 240 % ročně v období let 2015 – 2016, kdy se úroky pohybovaly mezi 13 a 14 % ročně, pak musí být lichvářským i roční úrok 395 % vztahující se k období září roku 2020, ve kterém průměrná úroková sazba pro obdobné úvěry činila 18,7 % ročně (www.cnb.cz). Z tohoto důvodu posoudil zdejší soud smlouvu o úvěru uzavřenou účastníky řízení jako absolutně neplatnou podle § 588 o.z., přičemž nároky z ní vzniklé se opírají o bezdůvodné obohacení podle § 2991 o.z. Žalovanému proto vznikla povinnost vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení, tedy částku 10 000 Kč Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z., jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 29. 10. 2020 se splatností ihned. Jelikož žalovaný předmět bezdůvodného obohacení nevydal, dostal se od 30. 10. 2020 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Žalovanému vznikla tedy dnem 30. 9. 2020 povinnost částku 10 000 Kč žalobkyni zaplatit, což mu soud uložil výrokem I. rozsudku. Pokud se žalobkyně domáhala příslušenství od data dřívějšího, byla žaloba s ohledem na výše uvedené skutečnosti, co do příslušenství zčásti zamítnuta (výrok II. tohoto rozsudku). Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty a nákladů spojených s uplatněním nároku, pak soud v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku), protože se nárok opíral o neplatnou úvěrovou smlouvu, jak je výše vysvětleno. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, když žalovanému, který byl ve věci převážně úspěšný náklady řízení nevznikly. 10. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem o.s.ř., žalovanému bylo uloženo splnit veškeré povinnosti dle tohoto rozsudku v běžné třídenní lhůtě.