38 C 181/2022 — Okresní soud Plzeň-město

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručený zdejšímu soudu dne 1. 4. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku ve výši 2 000 Kč. Návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč, které zaslal na žalovaným ve smlouvě uvedený účet. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na webových stránkách původního věřitele, resp. formou textové zprávy SMS. Odesláním žádosti o půjčku žalovaný potvrdil, že se seznámil se smluvními podmínkami, jejími přílohami i s informacemi v nich uvedenými, jež tvoří nedílnou součást těchto podmínek a byly k dispozici na webových stránkách, a dále že s nimi v plném rozsahu souhlasí. Žalovaný zde uvedla údaje o svém rodném čísle, dokladech totožnosti, bankovním účtu. Žalovaný se dále zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí půjčky do 2. 9. 2015. Žalovaný své smluvní povinnosti nedostál, když poskytnutou zápůjčku nevrátil řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] se pak žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky. Žalobkyně požaduje toliko vrácení části nesplacené jistiny půjčky, poplatek za poskytnutí půjčky v tomto řízení nenárokuje. Žalovaný i přes předžalobní výzvu na celkový dluh ve výši 2 000 Kč dosud ničeho neuhradil. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz ze dne [datum], který se nepodařilo doručit žalovanému, usnesením ze dne [datum] byl proto zrušen. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V daném případě žalobce již v podané žalobě projevil souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pokud jde o žalovaného, tento se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalovaný obdržel dne [datum] na účet č. [bankovní účet], jehož byl majitelem částku ve výši 2 000 Kč (listina č.l. 14 a potvrzení o provedené platbě CEPR). Žádný dokument, který by bylo možné považovat za smlouvu, však předložen nebyl. V listině nazvané loan agreement, na které však nejsou připojeny žádné podpisy, a to ani elektronické, je uveden datum splatnosti do 2. 9. 2015, poplatek za poskytnutí úvěru 600 Kč, úrok 405,56% Kč a RPSN 3 370,13% ročně, jednorázová výše splátky je uvedena 2 600Kč. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že nebyla vrácena žádná částka. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku smlouvou ze [datum] na žalobkyni, dopisem ze dne 19. 1. 2018 byl žalovaný vyzván k zaplacení a bylo mu oznámeno, že došlo ke změně v osobě věřitele. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročné zápůjčky úvěru podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy, nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a dále z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný předchůdkyni žalobkyně zaplatit. 6. Soud se předně zabýval tím, zda bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a dospěl k závěru, že postup popsaný žalobkyní směřující k uzavření smlouvy nebyl prokázán. 7. Dále pak se soud zaměřil na to, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance). 8. Dále se soud zabýval tím, zda nebyla smlouva neplatné pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí výši úroku 405,56 %. Ujednání odpovídající tak vysokému úroku je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. 9. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlo