38 C 34/2022 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 10. 12. 2021 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 741,94 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce [číslo] to dne [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 15 500 Kč, a to formou 31. týdenní splátky ve výši 500 Kč. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen 3 500 Kč Poslední splátka byla sjednána na 22. 4. 2006, od 23. 4. 2006 je žalovaná v prodlení. Dne 18. 12. 2020 původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 6. 1. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 12 000 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení 7 741, 94 Kč na jistině a 14 727,46 Kč na kapitalizovaných úrocích z prodlení a dále úroky z prodlení od 19. 12. 2020. Žalovaná uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradila. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V tomto případě žalobkyně, přímo v podané žalobě souhlasila s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud za zjištěné následující skutečnosti. Právní předchůdce žalobkyně podepsal se žalovanou listinu nazvanou smlouvu o půjčce [číslo] to dne [datum], jejíž součástí byly i obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná měla tuto částku spolu s poplatky vrátit v pravidelných 31 týdenních splátkách ve výši 500 Kč, podpisem smlouvy žalovaná potvrdila převzetí částky ve výši 10 000 Kč (viz listina Smlouva o půjčce). Žalovaná přestala sjednané splátky hradit, zaplatila jen 3 500 Kč (viz tvrzení žalobkyně). Pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek podle § 1879 občanského zákoníku v platném znění (Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum]), Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem předchůdkyně žalobkyně ze dne 6. 1. 2021 odeslaném, dne 1. 2. 2021 (Oznámení o postoupení pohledávky a podací lístek). Zástupce žalobkyně vyhotovil a žalované odeslal předžalobní výzvu (Výzva k plnění, poštovní podací arch). Žádné další důkazy nebyly v řízení navrhovány, žalovaná zůstala v řízení zcela nečinná a neuváděla žádné skutečnosti ani důkazy na svoji obranu. <i>5. Dle § 657 a § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) účinného v době uzavření smlouvy smlouvou o půjčce nechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky.</i> <i>6. Dle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o běžném účtu (§ 497 a § 708).</i> <i>7. Dle § 497 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>8. Dle § 504 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.</i> 9. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o zápůjčce závazek v podobě úročené půjčky podle ust. § 657 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 ani platná smlouva o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku č. 513/1991 účinného do 1. 12.2013. 10. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku vzniklého z podepsané listiny - smlouvy o půjčce, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit i nedostatečného prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr. 11. Předně soud dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o půjčce ve výši 5 500 Kč, kterou měla žalovaná zaplatit navíc vedle jistiny ve výši 10 000 Kč, nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 658 starého Občanského zákoníku (dále jen SOZ) účinného do 31. 12. 2013, resp. § 497 Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých půjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Takto požadovaný nárok zastírá úročení peněz a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že lze nepochybně sjednat poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje nárok z titulu blíže nerozčleněných poplatků jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 92 % ročně (55% za 31 týdnů odpovídá 92% ročně), a je tedy ujednáním neplatným dle § 39 SOZ pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 SOZ, jelikož neslouží ke krytí individuálně finančně náročnějšího či rizikovějšího obchodu, ale má složit ke generování zisku a plní tak funkci dalších úroků, tedy pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v průběhu roku 2005 činila průměrně necelých 10% ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky. 12. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, neboť v případě půjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobkyně by bez jakýchkoli pochybností zmíněné půjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost půjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017. 13. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci z titulu smlouvy o