38 C 356/2021 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 3. 9. 2021 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 982,93 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřela s předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO] dne [datum], smlouvu o úvěru prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které žalovaný vyplnil své údaje a požadavky a uvedl své údaje a byl mu zřízen uživatelský účet, předchůdkyně žalobkyně mu následně zaslala prostřednictvím webového rozhraní návrh úvěrové smlouvy, kterou žalovaný akceptoval prostřednictvím svého uživatelského účtu, ke kterému měl jedinečné heslo. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které mu byly zaslány na jím uvedený účet. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 6 982,93 Kč (jistinu, poplatek ve výši 1982,93 Kč). Žalovaný se zavázal vrátit půjčenou částku a zaplatit poplatek do [datum], své smluvní závazky však nesplnil řádně a včas, nezaplatil žádnou částku. Žalobkyně se stala věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba] [IČO] jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný částku v celkové výši 6 982,93 Kč s příslušenstvím žalobkyni ani přes předžalobní upomínku ze dne 16. 5. 2021 nezaplatil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalovaný obdržel dne [datum] na účet [číslo] [bankovní účet] vedený u [anonymizováno] banky a.s, jehož byl k tomuto datu majitelem pod [variabilní symbol] částku ve výši 5 000 Kč (listina č.l. 17 a potvrzení o provedené platbě EPR spis), a to od společnosti [právnická osoba] [IČO]. Zda to byla skutečně žalovaný, kdo požádal o poskytnutí úvěru a prostřednictvím webového rozhraní akceptoval návrh smlouvy o úvěru, se z předložených listin prokázat nepodařilo. V listině nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] zápůjčky [anonymizováno], která měla odpovídat ujednání stran, byl uveden datum splatnosti do [datum], poplatek za poskytnutí úvěru 1982,93 Kč a RPSN 1347,5 %, jednorázová výše splátky je uvedena 6 982,93 Kč. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že nebyla vrácena žádná částka. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku smlouvou ze dne [datum] na žalobkyni, dopisem ze dne 16. 5. 2021 byl žalovaný vyzván k zaplacení a bylo mu oznámeno, že došlo ke změně v osobě věřitele, dopis byl odeslán dne 2. 2. 2021. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností původního věřitele nevznikl závazek v podobě ani úročné zápůjčky ani úvěru podle ust. § 2390 nebo § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném). 6. Soud předně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o uzavření samotné smlouvy (případně smlouvy ve znění změny), neboť nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že to byl právě žalovaný, kdo požádal o zřízení uživatelského účtu, zaslání návrhu smlouvy a tento návrh následně akceptoval. Proces uzavření smlouvy uvedený v tvrzeních žalobkyně v žalobě nebyl nijak prokázán, z předložených listin tyto skutečnosti nevyplývají. 7. Dále pak se soud zaměřil na to, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance). 8. Dále se soud zabýval tím, zda by nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí poplatek ve výši 1982,93 Kč při zaplacení do 21. 2. 2019 (2 měsíce). Dle listiny předložené žalobkyní RPSN činila 1347,5% ročně. Pokud by byla smlouva platná, jednalo by se o úrok ve smyslu ust. § 2392 (§ 2395) občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku 1982,3% ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák.