38 C 46/2022 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25. 11. 2021 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 744.86 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] smlouvu o úvěru [číslo] to dne [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 22 302 Kč (jistinu, příslušenství 10 302 Kč), a to formou 14-ti měsíčních splátek ve výši 1 593 Kč do 13. 2. 2020. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen 4 100 Kč. Dne [datum] původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dopisem ze dne 5. 8. 2021. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 30 254,97 Kč (jistina 9 942,59 Kč, úrok 790,16 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 4 797,21 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 909,79 Kč, inkasní poplatek 1762,25 Kč, sankční poplatek 1500 Kč, náklady na vymáhání 500 Kč, úrok po splatnosti 2 649,54 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 1903,43 Kč a smluvní pokuta 5 500 Kč). Žalovaná uvedenou částku žalobkyni ani přes upomínku právního zástupce žalobkyně neuhradila. 2. Ve věci byl vydán dne 1. 12. 2021 elektronický platební rozkaz, který byl usnesením ze dne 24. 1. 2022 zrušen. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní. 4. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně. 5. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaná podepsala dne [datum] s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] listinu s názvem smlouva o úvěru [číslo] na základě které původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy a zavázala se původnímu věřiteli zaplatit celkem částku 22 302 Kč (jistinu, úrok ve výši 1 155 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1 107 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 160 Kč), a to formou 14-ti měsíčních splátek ve výši 1 593 Kč do 13. 2. 2020. První splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a další pak vždy do měsíce od předchozí splátky. Podle článku nazvaného Splatnost úvěru a výše úroku byl mezi stranami sjednán úrok ve výši ve výši 15% p.a. a RPSN činila 272,44 % (viz citovaná smlouva). Pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (viz smlouva o postoupení pohledávek a její příloha - CPR spis). Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 5. 8. 2020 odeslaném 9. 8. 2021, kterým byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky (viz dopis v CEPR spisu). Předžalobní upomínkou ze dne 18. 10. 2021 byla žalovaná zástupcem žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná zaplatila částku 4 100 Kč (viz žaloba). 6. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o úvěru závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 7. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatků, které měla žalovaná z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 10 302 Kč, kterou měla žalovaná vedle jistiny ve výši 12 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a úvěrů, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněné položky (úrok, úhrada za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek) by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem (a to i s ohledem na jejich výši). Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na více částí. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění nákladů tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoliv jiný závěr, než že celé rozčlenění nákladů je ryze formální a že celá částka nákladů nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz, což se odráží i do výše RPSN. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 73,59% ročně (85,85% za 14 měsíců), RPSN ve výši 272,44%, je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2018 nepřesahovala 15 % ročně v průměru (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku úvěru. Soud dále zdůrazňuje, že pojmovým znakem úvěru je ujednání o úrocích a nelze tak oddělit ujednání o nákladech a úrocích od ostatního obsahu smlouvy. 8. Soud dále upozorňuje na povinnost poskytovatele zápůjček prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku Podle § 9 odstavec 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet