13 C 92/2022-94 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město 8. 6. 2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by prvnímu žalovanému – obci [obec] bylo uloženo zaplatit částku 60 000 Kč s příslušenstvím, stejnou částku pak měl uhradit druhý žalovaný – [příjmení] [anonymizováno]. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobci byla 26. 1. 2011 doručena žádost o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., kterou podal prostřednictvím svého právního zástupce p. [jméno] [příjmení]. Nárokoval zaplacení částky 100 000 Kč, když újma v této výši mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [územní celek] (dále jen OÚ) ze dne 13. 12. 2007 ve spojení s nezákonným rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] (dále jen KÚ) z 8. 4. 2008. Uvedeným rozhodnutím OÚ mu byla uložena pořádková pokuta za nesplnění výzvy k odstranění nepovoleného uzavření pozemní komunikace a pevných překážek na této komunikaci, KÚ svým rozhodnutím snížil výši uložené pokuty na 60 000 Kč [anonymizována dvě slova] podal proti rozhodnutí KÚ správní žalobu, [název soudu] rozsudkem z 30. 6. 2010, sp. zn. [číslo jednací] rozhodnutí KÚ i rozhodnutí OÚ zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně byl uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, protože nároku nebylo vyhověno, obrátil se žadatel – [jméno] [příjmení] na [název soudu], ten nárok na náhradu nemajetkové újmy projednával v řízení [spisová značka]. Dne 25. 5. 2015 byl ve věci vynesen rozsudek, kterým bylo uloženo zaplatit nemajetkovou újmu 60 000 Kč, tento výrok potvrdil také [název soudu] 24. 2. 2016. Oba rozsudky byly zrušeny Nejvyšším soudem České republiky 19. 6. 2018 s tím, že odpovědnostní tituly nebyly řádně specifikovány. Následně žadatel rozšířil žalobu o 600 000 Kč, částečně vzal žalobu zpět, nároky specifikoval. Dne 29. 1. 2021 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek, kterým přiznal nemajetkovou újmu 120 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Toto rozhodnutí potvrdil i Městský soud v Praze 2. 6. 2021. Na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 55 Co 130/2021-269 vyplatil žalobce žalovanému 120 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 26. 7. 2011 do zaplacení, celkem bylo na účet žadatele uhrazeno 212 312,05 Kč. Jistinu vyplacené částky tedy požaduje po žalovaných. Žalované subjekty jako správní orgány vydaly nezákonná rozhodnutí, když řádně nezajistily dostatečné zdůvodnění naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace, a zároveň žadatele potrestali za její znepřístupnění. Pokud by tato rozhodnutí nebyla vydána, nebylo by třeba hradit žadateli nemajetkovou újmu. Příčinná souvislost je tedy zřejmá. Žalobce tedy požaduje po každém ze žalovaných polovinu vyplacené jistiny. Žalobce konstatuje, že shledává zavinění na straně obou žalovaných minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, pokud nedošlo k řádnému prokázání pochybení žadatele. Pokud žalobce zaslal žalovaným výzvy k zaplacení, na tyto žalovaní nereagovali. 2. Prvý žalovaný se k věci vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce 23. 6. 2022 a uvedl, že žalobou neuzná. Vychází ze skutečnosti, že rozhodnutí [územní celek] samotné nikdy nenabylo právní moci bez dalšího, respektive její rozhodnutí bylo podrobeno přezkumu odvolacího orgánu, který pochybení prvého žalovaného neshledal, pouze snížil pokutu z částky 100 000 Kč na 60 000 Kč. Bylo tedy pouze v dispozici druhého žalovaného, aby řádně přezkoumal vydané rozhodnutí, to se nestalo, protože rozhodnutí bylo v podstatě potvrzeno. Druhý žalovaný se zjevně dostatečně nevypořádal s námitkami odvolatele, tedy žadatele o nemajetkovou újmu, [jméno] [příjmení]. K nezákonnosti došlo tedy až v potvrzujícím rozhodnutí druhé žalované. Podle názoru prvého žalovaného není v tomto sporu vůbec pasivně legitimován s odkazem na § 69 správního řádu, když žalovaným by měl být ten orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Zcela pak absentuje základní podmínka pro uplatnění regresního nároku, a to zavinění. Z citovaných rozsudků rozhodně neplyne, že by prvý žalovaný jednal ve formě vědomé nedbalosti. Pokud je pak uplatňována regresní náhrada, nelze postupovat podle § 18 odst. 1 zákona č. 82/1990 Sb., muselo by dojít k zaviněnému porušení právní povinnosti. Prvý žalovaný naopak postupoval v souladu s metodickými pokyny nadřízených orgánů, konal dle svých možností a personálního vybavení, z toho tedy není možné dovodit tzv. vědomou nedbalost. 3. Druhý žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 14. 7. 2022 s tím, že navrhuje zamítnutí žaloby. Základní námitka zazněla tak, že není splněna podmínka § 16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť škoda nebyla zaviněná porušením právní povinnosti. Žalobkyně neprokázala zavinění [příjmení] kraje, pouze obecně tvrdí, že nezákonnost vyplývá z rozsudku [název soudu] a [název soudu] Ani z jednoho z těchto rozsudků však neplyne, že by škoda byla způsobena zaviněním porušením právní povinnosti. Nebylo uvedeno jediné ustanovení zákona, které by minimálně druhý žalovaný porušil, pouze se obecně hovoří o pochybení žalovaného bez jakékoliv další návaznosti. Druhý žalovaný uvádí, že správní orgány v době řešení předmětného problému postupovaly v souladu s právními předpisy. Na některých sporných pozemcích [jméno] [příjmení] se prokazatelně nachází veřejně přístupná účelová komunikace, o čemž bylo následně rozhodnuto pravomocným rozhodnutím soudu. Rodině pana [příjmení] byly pozemky v katastrálním území obce Druztová zabaveny v šedesátých letech 20. století, část pozemků následně byla rozprodána a změněna v zahrádkářskou kolonii, ta se změnila na chatovou osadu. Vždycky k ní byl zajištěn přístup přes cestu, která se částečně nachází i na pozemcích stěžovatele. Zabavené pozemky byly vráceny v roce 1994 matce pana [příjmení], ten je následně se svojí sestrou zdědil. V roce 2000 začal pan [příjmení] umisťovat při hranici cesty sloupky a umístil tam i bránu, čímž v podstatě znemožnil přístup do chatové osady. S ohledem na to, že v letech 1992 - 2005 byl starostou [územní celek], nelze přesně odlišit úkony, které činil z pozice obce a které činil jako vlastník pozemku. Pokud věc řešil veřejný ochránce práv, dospěl k závěru, že na pozemcích je veřejně přístupná účelová komunikace, správní orgány jsou povinny jednat tak, aby zajistily přístup k nemovitostem těch, kterým je v přístupu bráněno. V rozsudku [název soudu] ze dne 23. 7. 2019 se uvádí, že rozhodnutí vydaná proti panu [příjmení] byla nezákonná, pro nezákonnost byla zrušena, pokud by nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno, nevznikla by [jméno] [příjmení] škoda. Nicméně ani z tohoto nelze dovozovat, že žalované subjekty v této věci zavinily nezákonnost rozhodnutí, byť ve formě nevědomé nedbalosti. Prvý žalovaný pokud ve věci konal, vycházel i ze stanovisek nadřízených orgánů, dokonce ze stanoviska ombudsmana. Prvý i druhý žalovaný jednali v souladu s právními předpisy a postupovaly v souladu s metodickým vedením ministerstva dopravy s pokyny veřejného ochránce práv, proto není možné cokoliv dalšího žalovaným vytýkat. 4. Dne 20. 7. 2002 proběhlo ve věci jednání, kdy byly provedeny listinné důkazy. Při tomto jednání bylo opět akcentováno, že žalobce ani netvrdí, jakou konkrétní právní povinnost žalovaní porušili, ti jednali v souladu s metodickými pokyny žalobce a stanoviskem a doporučením ombudsmana. V žádném případě tedy není prokázáno zaviněné porušení právní povinnosti ze strany žalovaných. Žalovaní upozornili také na to, že v době, kdy byla rozhodnutí vydáváno, ještě v podstatě neexistovala judikatura k této věci, ta se objevila až po vydání uvedených rozhodnutí.. Při tomto jednání byli žalovaní vyzváni k doplnění tvrzení o tom, na základě jakých metodických pokynů nadřízených orgánů postupovaly, co bylo jejich obsahem. Po tomto jednání žalobce akcentoval, že obě rozhodnutí (jak OÚ tak KÚ) byla zrušena pro nepřezkoumatelnost. Žalovaní tedy porušili povinnost postupovat při rozhodování (v rozporu s § 3 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů), kdy nezjistily stav věci tak, aby o něm nebyly ne pochybnosti. Jejich rozhodnutí také nenaplňují § 68 odst. 3 správního řádu, tedy řádné odůvodnění. Zavinění je tedy zřejmé minimálně ve formě nevědomé nedbalosti. Pokud pak se žalovaní bránili tím, že v době vydání jejich rozhodnutí neexistovala judikatura, odkazuje žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. As 20/ 2003, kde byla vymezena kritéria rozhodná pro existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobce popírá, že vydal metodický pokyn, který by nabádal správní úřady, aby považovaly v restituci vrácené pozemky za veřejně přístupné účelové komunikace, pokud na nich reálně existuje cesta. 5. Po uvedeném jednání druhý žalovaný akcentoval, že jednal v souladu s platnými právními předpisy, dokonce pod metodickým vedením žalobce, odkázal na rozhodnutí ministerstva dopravy ze dne 19. 1. 2004, [číslo jednací]. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno Nejvyšším správním soudem i [název soudu], byla konstatována nezákonnost v podobě nedostateč