38 C 13/2023-13 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 17. 10. 2022 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 633 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně dne [datum], smlouvu o úvěru prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které žalovaná vyplnila své údaje a požadavky a předchůdkyně žalobkyně jí následně zaslala na jí uvedené tel. číslo kód, kterým žalovaná odsouhlasila uzavření smlouvy. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 2 500 Kč, které jí byly zaslány na jí uvedený účet. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 3 633 Kč (jistinu, poplatek ve výši 1059,03 Kč a úrok ve výši 73,97 Kč), a to ve lhůtě do 12. 6. 2021. Žalovaná nehradil své smluvní závazky řádně a včas, nezaplatila žádnou částku. Žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní jako postupníkem a novým věřitelem. Žalovaný uvedenou částku v celkové výši 3 633 Kč s příslušenstvím žalobkyni ani přes předžalobní upomínku ze dne 26. 7. 2022 nezaplatila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní. 3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaná obdržela dne [datum] na účet č. [bankovní účet], jehož byla majitelem částku ve výši 2 500 Kč (listina č.l. 11 a potvrzení o provedené platbě), a to od [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]. Zda to byla skutečně žalovaná, kdo požádala o poskytnutí úvěru a kódem [číslo] potvrdila svůj úmysl uzavřít smlouvu o úvěru, se z předložených listin prokázat nepodařilo. V listině nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] [číslo], která měla odpovídat ujednání stran, byl uveden datum splatnosti do 30 dnů, poplatek za poskytnutí úvěru 1059,03 Kč, úrok 73,97 Kč a RPSN 9339,72 % ročně, jednorázová výše splátky je uvedena 3 633 Kč, to vše pro případ překročení doby splatnosti. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že nebyla vrácena žádná částka. Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku smlouvou ze dne [datum] na žalobkyni, dopisem ze dne 26. 7. 2022 byla žalovaná vyzván k zaplacení a bylo jí předchůdcem žalobkyně oznámeno, že došlo ke změně v osobě věřitele, dopisy byly odeslány dne 26. 7. 2022. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročné zápůjčky úvěru podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje jednak z neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy, nedodržení podmínek dostatečného zjištění úvěruschopnosti žalovaného v době jeho poskytování a dále z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný předchůdkyni žalobkyně zaplatit. 7. Soud se předně zabýval tím, zda bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru a dospěl k závěru, že postup popsaný žalobkyní směřující k uzavření smlouvy nebyl prokázán. 8. Dále pak se soud zaměřil na to, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalovaného zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb. (viz např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance). 9. Dále se soud zabýval tím, zda nebyla smlouva neplatné pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku. Listina uvádí výši úroku 73,97 Kč, ale tzv. poplatek činí 1059,03 Kč, celkem tedy 1133 Kč, které měla žalovaná vedle jistiny ve výši 2 500 Kč zaplatit navíc. Dle listiny předložené žalobkyní RPSN činí 9 399,72% ročně. Pokud by byla smlouva platná, jednalo by se o úrok ve smyslu ust. § 2392 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku 9 339,72% ro