38 C 153/2021-86 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25. 5. 2021 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 49 875 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které byly vyplaceny žalované dne [datum]. Žalovaná se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 75,95% ročně ve 48 měsíčních splátkách po 2 004 Kč splatných do každého 10.tého dne měsíce počínaje prosincem 2019. Schopnost žalované splácet úvěr byla prověřena z jí doložených dokladů a informací z databáze SOLUS a NRKI. Žalovaná zaplatila dne 12. 12. 2019 500 Kč, ve splácení ale nepokračovala. S ohledem na neplacení úvěru proto došlo k zesplatnění úvěru ke dni 13. 2. 2020. Po zesplatnění žalovaná zaplatila dne 31. 12. 2020 700 Kč. Žalovaná dluží na jistině 34 475,52 Kč Odpovídající původní jistině 30 000 Kč zvýšené o úrok do zesplatnění ve výši 5 175,52 Kč po odečtení dvou plateb ve výši 1 200 Kč. Dále pak žalobkyně uplatnila žalobou nárok na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy ve výši 998 Kč, náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného dle čl. 6 smlouvy ve výši 400 Kč, smluvní pokutu dle č.l. 6 smlouvy ve výši 0,1% z dlužné částky denně od 15. 2. 2020 do zaplacení, úrok z úvěru ve výši 75,95 % ročně z částky odpovídající zbylé dlužné původní jistině 30 000 Kč a zákonný úrok z prodlení od 15. 2. 2020. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, k nařízenému ústnímu jednání se nedostavila. 3. S ohledem na insolvenční řízení vedené ve věci žalované jako dlužníka u Krajského soudu v Plzni sp. zn. [insolvenční spisová značka] bylo řízení s účinností od 14. 9. 2021 do 1. 7. 2023 přerušeno. V řízení bylo pokračováno po právní moci usnesení o zrušení schváleného oddlužení a zastavení řízení. 4. Na základě předložených listinných důkazů považuje soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela se žalobkyní dne [datum] smlouvu o úvěru (viz č.l. 6-9) a byla následně dne [datum] vyrozuměna, že úvěr byl schválen jako bezúčelový Žalovaná dále podepsala předsmluvní formulář, hodnocení klienta a informace pro klienty v nichž uvedla, že je seznámena s přesnými podmínkami poskytování úvěru, které se shodují s těmi, které jsou rozepsány shodně ve smlouvě o úvěru (viz č.l. 16- 17 a 19-23). Svůj závazek plynoucí ze smlouvy o úvěru zmínila žalovaná též v návrhu na oddlužení, který je uložen v insolvenčním rejstříku. V listině„ Hodnocení klienta“ (viz č.l. 16-17) uvedla žalovaná, že nemá žádné splatné dluhy vůči třetí osobě či státu, není vůči ní vydán exekuční titul, není vedeno žádné exekuční řízení, nenachází se v úpadku či ve stavu hrozícího úpadku. Dále uvedla, že její čistý měsíční příjem – invalidní důchod činí 11 000 Kč a hradí jen výdaje na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně, celkové měsíční výdaje po zohlednění životního minima tak činí 4 410 Kč a dále uvedla, že je svobodná. Žalovaná žalobkyni doložila výstupy z bankovnictví v mobilu prokazující připsání částky 11 013 Kč dne 7. 10. 2019, 6. 9. 2019 a 7. 8. 2019 (viz č.l. 30). Žalobkyně doložila dále výstup z registru SOLUS ohledně žalované bez záznamu dluhu (viz č.l. 25) a ze systému NRKI (viz č.l. 29) z něhož je patrné vyhodnocení žalované s nižším rizikem (skóre 263). Dne 30. 10. 2019 podepsali účastníci listinu nazvanou smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkovou částku ve výši 96 192 Kč ve 48. měsíčních splátkách po 2 004 Kč. Ve smlouvě byla uvedena výše úrokové sazby 75,95 % ročně, RPSN 108,84 % a úrok odpovídající 1 kalendářnímu dni 63,29 Kč (viz č.l. 6 - 9). S ohledem na grafickou podobu podpisu a uvedený datum je patrné, že podpis byl připojen elektronickou cestou (např. pomocí tabletu). Ve smlouvě byla též obsaženo ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1% denně z dlužné částky při prodlení se zaplacením po zesplatnění úvěru (viz čl. 6), dále pak ujednání o smluvní pokutě ve výši 499 Kč za prodlení s každou splátkou delší než 30 dní (viz čl. 6) a ujednání o paušální výši účelně vynaložených výdajích při prodlení s každou splátkou po dobu delší 15ti dní ve výši 200 Kč (č.l. 6). Dále je obsaženo ve smlouvě ujednání o automatickém zesplatnění při prodlení s kteroukoliv splátkou delším 65ti dnů. Dopisem ze dne 31. 10. 2019 bylo sděleno žalované, že žalobkyně schválila poskytnutí úvěru (viz č.l. 10 - 11) a dne 30. 10. 2019 pak na vrub účtu žalobkyně byla odeslána částka 30 000 Kč na účet č. [bankovní účet] (viz č.l. 24), který byl uveden v úvěrové smlouvě (č.l. 6). Žalovaná v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení uvedla, že jedním z dluhů, které má, je i dluh vůči žalobkyni ve výši 30 000 Kč. Je jednoznačně prokázáno, že částka ve výši 30 000 Kč se dostala do dispozice žalované. Dopisem ze dne 10. 1. 2020 (č.l. 14) a 10. 2. 2020 (viz č.l. 18) byla žalovaná upozorněna na svůj dluh vůči žalobkyni a dopisem ze dne 13. 2. 2020 pak došlo k oznámení, že došlo k okamžitému zesplatnění celého dluhu a k zaslání výzvy k okamžitému zaplacení. Dopisem ze dne 5. 5. 2021 byla pak právním zástupcem žalobkyně žalovaná vyzvána k zaplacení a upozorněna na možnost podání žaloby (viz č.l. 27 a 26). Z karty klienta (č.l. 12) a tvrzení žalobkyně plyne, že bylo na dluh zaplaceno celkem 1 200 Kč. Ze systému řad ARAD – statistických údajů ČNB plyne, že průměrná sazba úroků na úvěry v listopadu 2019 činila 10,60% ročně. Z insolvenčního rejstříku je dále patrné, že žalobkyně přihlásila v insolvenčním řízení svoji pohledávku shodně jako v podané žalobě a že tato pohledávka nebyla popřena. Dále pak je z insolvenčního rejstříku patrné, že žalovaná své povinnosti splácet dluhy neplnila a nezaplatila ničeho na předmětnou pohledávku, insolvenční řízení tedy bylo zastaveno a bylo zrušeno též povolení oddlužení. 5. Soud právně zhodnotil zjištěný skutkový stav následovně. Soud se předně zabýval tím, zda byla splněna povinnost žalobkyně jako poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření platné smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a měl by trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mz