38 C 263/2022-139 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 17. 6. 2022 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 34 342 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO] smlouvu o zápůjčce [číslo] to dne [datum], na základě které původní věřitel poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku 32 215 Kč (jistinu, úrok odpovídající sazbě ve výši 56 % ročně, částku za zpracování a doručení a flexibilní splácení, odměnu za administrativní činnost a komfortní splácení), a to formou 18-ti měsíčních splátek ve výši 1790 Kč. Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen 5 370 Kč, naposledy zaplatila dne 17. 2. 2020. Dne [datum] původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 1. 2. 2022. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 35 217,60 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 12 086,65 Kč, dlužných poplatků ve výši 13 855,35 Kč, smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč a sankčních poplatků ve výši 900 Kč. Žalovaná uvedenou částku žalobkyni ani přes upomínku neuhradila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní. Vzhledem k tomu, že se nepodařila doručit žalované předvolání k jednání, byla jí ustanovena usnesením zdejšího soudu č.j. [číslo jednací] ze dne 2. 8. 2023, které nabylo právní moci dne [datum], procesní opatrovnice. 3. Při jednání dne [datum] procesní opatrovnice namítala nepřiměřenou výši úroků a dále nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované předchůdcem žalobkyně. 4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalovaná podepsala s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce [číslo] dne [datum], na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit v 18.ti měsíčních splátkách po 1790 Kč celkem 32 215 Kč, přičemž 15 000 Kč představuje dle smlouvy zápůjčku a 14 893 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek, který je dále rozčleněn na úrok ve výši 7500 Kč, administrativní poplatek a poplatek za zpracování smlouvy a flexibilní splácení ve výši 7 393 Kč a dále pojistné ve výši 2 322 Kč. První splátka byla splatná do poslední dne kalendářního měsíce, poprvé v měsíci, v němž došlo k uzavření smlouvy a další pak do posledního dne následujícího kalendářního měsíce. Podle strany 2 smlouvy byl mezi stranami sjednán úrok ve výši 56 % ročně. Pohledávky za žalovanou byly původním věřitelem postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022, kterým byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 11. 2. 2022. Předžalobní upomínkou odeslanou dne 24. 5. 2022 byla žalovaná zástupcem žalobkyně vyzvána k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně a přehledu plateb vyplynulo, že žalovaná zaplatila částku 5 370 Kč. 5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba] nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o zápůjčce závazek v podobě úročné zápůjčky podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dle kterého platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce; a dle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. 6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku vzniklého ze smlouvy o zápůjčce, kterou dovozuje předně z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka ve výši 14 894 Kč, kterou měla žalovaná vedle jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna na různé poplatky a úrok, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o zápůjčce rozděleny na dvě části: na úroky, poplatek za administrativní činnosti a flexibilní splácení a za komfortní splácení a vedení zákaznického účtu. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobcem (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění poplatků je ryze formální a že celá částka souhrnného poplatku nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představují úrok ve výši 99 % (přepočteno na 1 rok tedy 12 měsíců pak 66%), a je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2019 nepřesahovala 10 % ročně (viz www.cnb.cz, databáze ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky. 7. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o zápůjčce, neboť v případě zápůjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné zápůjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost zápůjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017. 8. Soud současně upozorňuje na povinnost poskytovatele zápůjček prověřit schopnost