20 C 195/2023-152 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 14. 7. 2023 domáhal zrušení vyživovací povinnosti stanovené naposledy rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka] [číslo], ve znění rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Žalobce uvedl, že žalovaný dosáhl věku 18 let, pobírá plný invalidní důchod a tím vyživovací povinnost končí. 2. Žalovaný prostřednictvím své opatrovnice s podaným návrhem souhlasil a nebrojil proti němu žádnou procesní obranou. 3. Z provedených listinných důkazů soud zjistil, že o povinnosti žalobce k hrazení výživného rozhodoval naposledy [anonymizováno] soud rozsudkem ze dne ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], který byl změněn rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Žalobci bylo stanoveno výživné ve výši 1 500 Kč s účinností od 1. 4. 2021. Soud při svém rozhodnutí vycházel z toho, že žalovaný [jméno] mimo jiné pobíral příspěvek na péči ve výši 21 200 Kč měsíčně, přídavek na dítě 1 000 Kč, příspěvek na mobilitu 550 Kč měsíčně a navštěvoval speciální základní školu. Žalobce měl v té době měsíční příjem 10 000 Kč. V současnosti žalovaný stále navštěvuje speciální školu (potvrzení). Podle sdělení opatrovnice žalovaného pobírá příspěvek na péči 19 000 Kč měsíčně. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] – [číslo] [anonymizováno] [číslo] byl žalovanému s účinností ke dni 27. 4. 2023 přiznán invalidní důchod třetího stupně ve výši 15 312 Kč (rozhodnutí). Podle oznámení o výplatě důchodu měl být žalovanému poukázán doplatek důchodu ve výši 132 942 Kč za období od 27. 4. 2023 do 19. 1. 2024. Žalobce je oproti tomu od 2. 1. 2024 zaměstnán na poloviční pracovní úvazek u [právnická osoba] [anonymizováno 5 slov] na pozici [anonymizováno]. Podle potvrzení předchozího zaměstnavatele činil průměrný výdělek žalobce 8 990 Kč čistého měsíčně. Dále žalobce pobírá invalidní důchod prvního stupně ve výši 6 157 Kč měsíčně. <i>4. Podle § 911 občanského zákoníku výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.</i> 5. Na základě shora učiněného skutkového zjištění a po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba na zrušení výživného proti žalovanému je důvodná. Soud se v souladu s ustanovením § 163 o.s.ř. zabýval otázkou, zda od posledního rozhodnutí o vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovanému došlo k tak podstatné změně okolností, která by byla rozhodná pro další trvání výživného. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný i bez přihlédnutí k příspěvku na péči pobírá větší příjem než žalobce, když součet měsíčních příjmů žalobce činí 11 147 Kč, zatímco žalovaný pouze z titulu invalidního důchodu pobírá 15 312 Kč měsíčně. Proto soud ve smyslu § 911 dospěl k závěru, že žalovaný je schopen sám se živit, když jeho příjem je vyšší, než příjem žalobce a je zde tedy dán důvod pro zrušení vyživovací povinnosti. 6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 150 občanského soudního řádu, když žalobce, který byl ve věci zcela úspěšný, by měl podle § 1452 odst. 1 právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, ale žalobce žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval a soud zároveň ve zdravotním stavu žalovaného ([anonymizována čtyři slova] se 100 % mírou poklesu pracovní schopnosti) shledal natolik podstatnou okolnost, pro kterou žalobci náhradu nákladů nepřiznal.