38 C 99/2024 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 16. 02. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 235 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne , datum, smlouvu o úvěru č. , adresa, prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, ., Anonymizováno, , na které žalovaný vyplnil své údaje a požadavky a byl mu zřízen uživatelský účet, žalobkyně žalovanému následně zaslala prostřednictvím webového rozhraní návrh úvěrové smlouvy, kterou žalovaný akceptoval, při registraci předložil též svůj občanský a řidičský průkaz a doklady prokazující příjmy a výdaje. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky, které mu byly zaslány na jím uvedený účet vedený u , jméno FO, , a.s. č. , č. účtu, . Úvěr byl poskytnutý na dobu neurčitou s povinností zaplatit každý měsíc úrok ve výši 40 % z jistiny, a to vždy k osmnáctému dni v měsíci. Jistina mohla být splacena částečně nebo zcela kdykoliv během trvání smlouvy. Vzhledem ke skutečnosti, že své povinnosti žalovaný neplnil, vyzvala ho žalobkyně k doplacení a následně úvěr ke dni 23. 03. 2023 zesplatnila. Podle tvrzení žalobkyně dluh činí 7 000 Kč na jistině úvěru, 2 800 Kč smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny za první měsíc čerpání úvěru, zákonný úrok z prodlení ode dne 24. 03. 2023 do zaplacení a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny za období od data prodlení, tedy ode dne 24. 03. 2023, do data odeslání předžalobní výzvy, tedy do dne 15. 10. 2023 v kapitalizované výši 1 435 Kč. Žalovaný uvedenou částku ani přes předžalobní upomínku ze dne 15. 10. 2023 neuhradil.2. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný odpor doručený soudu dne 19. 03. 2024. V něm se vyjádřil tak, že uznává svůj dluh vůči žalobkyni, ale žádá o umožnění uhrazení pohledávky prostřednictvím splátek. S ohledem na podaný odpor byl elektronický platební rozkaz zrušen podle § 174 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). K výzvě soudu žalovaný přípisem ze dne 21. 04. 2024 opětovně uznal dluh vůči žalobkyni a požádal o možnost hrazení prostřednictvím splátek (č.l. 12). Žalobkyně v podání ze dne 14. 05. 2024 (č.l. 14) s rozložením pohledávky do splátek vyslovila souhlas.3. Soud dále nařídil ve věci jednání na , datum, , z něhož se žalobkyně a její právní zástupce omluvili, žalovaný se k nařízenému jednání dostavil, opětovně při něm zopakoval, že dluh uznává, ale nemá na jeho jednorázové zaplacení dostatek finančních prostředků, neboť jeho manželka ztratila práci, měla autonehodu, on pracuje v Německu a je schopen splácet dluh po 3 000 Kč měsíčně, žádné další skutečnosti na svoji obranu neuvedl. Soud tedy v dané věci vycházel jen z listinných důkazů předložených žalobkyní a tvrzení žalobkyně, které částečně považoval s ohledem na postoj žalovaného za nesporná, současně však byl připraven poskytnout poučení žalobkyni dle § 118a ve spojení s § 118b o.s.ř. ve vztahu k jejím tvrzením o uzavření smlouvy, prověření úvěruschopnosti žalovaného a dále k tomu, že ujednané podmínky, zejména pak ve vztahu k výši dohodnutého úroku, je možné považovat za platné ujednání. Takové poučení však s ohledem na nepřítomnost žalobkyně a jejího právního zástupce při jednání pouze zkonstatoval, jako důvod pro odročení jednání však tyto skutečnosti soud nepovažoval.4. Z tvrzení účastníků řízení a z předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalovaný je majitelem účtu č. , č. účtu, vedeného u peněžního ústavu , jméno FO, , a.s., a že na tento účet obdržel dne , datum, částku ve výši 7 000 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, , a to od společnosti , Jméno zainteresované společnosti 0/0, , IČ , IČO, , z jejího účtu č. , č. účtu, (č.l. 20). S ohledem na postoj žalovaného soud považuje tato tvrzení žalobkyně za nesporná, stejně jako tvrzení vztahující se k procesu uzavření smlouvy o úvěru. Soud považuje za nesporné též to, že žalovaný o úvěr v citované výši požádal, komunikoval s žalobkyní o podmínkách smlouvy, dokládal své příjmy a dokumenty vzathující se k jeho účtu a pohybům peněz na něm a prostřednictvím SMS kódu též potvrdil souhlas s textem spotřebitelské smlouvy o úvěru. V listině označené jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. , adresa, (č.l. 18-19), která měla odpovídat ujednání stran, nebylo uvedeno datum splatnosti úvěru, bylo uvedeno, že žalovaný může splatit jistinu úvěru kdykoliv, úrok byl uveden ve výši 40 % měsíčně z jistiny a splácení úroku bylo upraveno tak, že nejpozději ke osmnáctému dni v měsíci musí být zaplacen úrok přirostlý za uplynulé období, RPSN byla uvedena ve výši 5 464,24 % p. a. Z tvrzení účastníků řízení a z postoje žalovaného, který proti tomu nikterak nebrojil, soud dále zjistil, že žalovaným nebyla vrácena žádná částka. Přípisem ze dne 20. 03. 2023 (č.l. 21) oznámila žalobkyně žalovanému, že zesplatnila celý dluh a vyzvala jej k zaplacení částky ve výši 22 059 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 15. 10. 2023 pak vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu.5. Soud má proto za prokázaný tento skutkový stav. Žalobkyně i žalovaný souhlasili s textem smlouvy nazvané jako smlouva o úvěru, žalobkyně následně ve prospěch účtu žalovaného zaslala 7 000 Kč. Zda došlo též ze strany žalobkyně ke splnění povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru prokázáno nebylo, to však v rovině právního hodnocení nepovažuje za natolik podstatné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18).6. V rovině právního hodnocení dle názoru soudu nelze uzavřít, že by vznikl mezi účastníky řízení platný závazkový vztah v podobě závazku ze smlouvy o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť předloženou smlouvu soud hodnotí jako absolutně neplatnou. Tento závěr soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. Soud dospěl k závěru, že úrok ve výši 40 % měsíčně (tedy 2 800 Kč měsíčně s ohledem na poskytnuté plnění), který měl žalovaný vedle jistiny ve výši 7 000 Kč uhradit jako smluvní úroky ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky, je ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 15 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru. K těmto okolnostem soud musí přihlížet z úřední povinnosti.7. Žalovanému tudíž, i přes skutečnost, že dluh uznal, nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou částku – jistinu ve výši 7 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný nevrátil dosud žádné plnění, aktuální výše bezdůvodného obohacení tedy trvá v částce 7 000 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjišt