7 C 291/2022-13 — Okresní soud v Přerově

Žalobkyně učinila předmětem řízení částku 2 025 Kč s přísl. a náklady uplatnění pohledávky ve výši 63 Kč a uvedla, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače a přihlásil se do evidence [datum]. Od ledna 2021 žalovaný neplatil pravidelně televizní poplatky a do března 2022 dluží na těchto poplatcích částku 2 025 Kč. Na základě zjištění, učiněných z provedených důkazů soud uzavírá, že žalovaný se stal poplatníkem televizního poplatku podle § 7 odst.2 zák.č.348/2005 Sb. Podle § 6 zák.č.348/2005 Sb. činí výše poplatku 135 Kč měsíčně. Za dobu od ledna 2021 do března 2022 včetně nebyl poplatek zaplacen. Žalovaný je v prodlení s úhradou jednotlivých částek tak, jak byly měsíčně splatné k 15 dni v měsíci a žalobkyni vznikl podle § 1970 o.z. nárok na úrok z prodlení. Pokud žalobkyně uplatnila nárok na náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 63 Kč, tvrdila, že s jedná o částku, kterou zaplatila (v souvislosti se zasláním výzvy k zaplacení) společnosti [právnická osoba] n základě rámcové dohody o poskytování služeb. Uvedená dohoda však byla podle tvrzení žalobkyně uzavřena [datum], výzva k zaplacení byla odeslána již [datum]. K plnění tak nemohlo podle uvedené smlouvy dojít. Soud proto v této části žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení účelně vynaložených k bránění práva v plné výši. Takto účelně vynaložené náklady spočívají v zaplaceném soudním poplatku 400 Kč a paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka 2 x po 100 Kč podle vyhl.č.254/2015 Sb. Soud náklady vynaložené na zastoupení advokátem nepovažuje za náklady účelně vynaložené v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum] I ÚS 3344/12 Česká televize je organizací,která se na poli svého působení se těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Vzhledem k tomu, že agendu televizních poplatků sama spravuje, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. V tomto druhu sporu nelze zpravidla očekávat uplatnění takových specializovaných znalostí, které by neměli pracovníci příslušného útvaru České televize. Televizní poplatky pokrývají téměř 90 % nákladů rozpočtu České televize proto lze předpokládat, že disponuje dostatečným materiálním a personálním vybavením a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně zabezpečit agendu televizních poplatků včetně jejich vymáhání bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V daném konkrétním případě nebyla odůvodněnost právní pomoci advokáta nijak prokázána a soud proto takto vynaložené náklady nepovažuje za účelně vynaložené.