9 C 144/2023-18 — Okresní soud v Přerově

Podanou žalobou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 945 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 86,34 Kč z částky 945 Kč za dobu od prvního dne následující po prodlení s každou splatnou platbou televizního poplatku ve výši 135 Kč měsíčně do [datum]. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná se stala držitelkou televizního přijímače, čímž jí vznikla zákonná povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Žalovaná však řádně neplnila své povinnosti a je dlužna měsíční poplatek ve výši 135 Kč za období od května 2022 do listopadu 2022 (dále též„ rozhodné období“). Splatnost poplatku je vždy 15. dne kalendářního měsíce. Protože žalovaná dlužné poplatky v celkové výši 945 Kč neuhradila ani na základě výzvy v dodatečné lhůtě, domáhá se žalobkyně svého práva soudní cestou. Soud v projednávané věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), tedy bez nařízení jednání, za situace, kdy rozhodné skutečnosti jsou zřejmé z obsahu spisu a předložené listinné důkazy prokazují všechna relevantní skutková zjištění. Po provedeném dokazování soud zjistil skutkový stav, z něhož vyplynulo, že se žalovaná stala ke dni [datum] poplatnicí televizního poplatku, přičemž soud nemá za prokázané, že za období, za nějž se žalobkyně domáhá zaplacení, nedošlo k zániku její poplatkové povinnosti. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovanou písemnou výzvou k dodatečnému zaplacení dlužných televizních poplatků, přičemž takto jí stanovila další lhůtu k zaplacení, a to do 15 dnů od doručení výzvy. Výzva byla žalovanému doručena prostřednictvím České pošty s. p.. Žalovaná v řízení netvrdila a ani tudíž neprokázala, že by nárok žalobkyně zanikl, ať už splněním či z jiného právního titulu. Podle § 3 odst. 1 zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, poplatníkem rozhlasového poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní rozhlasový přijímač, odst. 2) jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá rozhlasový přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 7 odst. 2 citovaného zákona, je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Po projednání žaloby soud dospěl k závěru, že tato je důvodná. Při rozhodování soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož se žalovaná stala poplatnicí televizních poplatků. Takto jí vznikla zákonná povinnost hradit televizní poplatky v zákonem stanovené výši a v zákonem stanovené lhůtě. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná poplatky neuhradila za rozhodné období v celkové výši 945 Kč, přičemž v řízení nebylo zjištěno, že v uvedeném období došlo k zániku poplatkové povinnosti na straně žalované. Žaloba je tedy důvodná, neboť žalobkyně prokázala právní titul svého nároku s tím, že žalovaná netvrdila, že by peněžitý dluh žalobkyni již uhradila. Co se týče příslušenství pohledávky, soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal příslušenství, které požadovala v žalobě. Úrok z prodlení z dlužné částky byl žalobkyni přiznán ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), přičemž výše úroků z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ze žalobních tvrzení nevyplývá, že by si účastníce ujednaly výši úroku z prodlení odlišnou od shora cit. nařízení vlády. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 věty prvé o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalobkyni přiznal účelně vynaložené náklady řízení. Při určení odměny soud postupoval podle § 2 odst. 1 a § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89aa exekučního řádu, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši 945 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny podle shora cit. ustanovení tak v daném případě činí 200 Kč Náklady řízení sestávají ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. z paušální náhrady účastníka nezastoupeného advokátem ve výši 2 x 100 Kč určená podle § 2 odst. 1 a § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89aa exekučního řádu, ke dvěma úkonům (písemné podání a výzva k plnění), neboť žalobkyně nebyla v řízení zastoupena zástupcem z řad advokátů a nedoložila výši hotových výdajů. K těmto nákladů ovšem nenáleží náhradě daně z přidané hodnoty, neboť ta podle § 137 odst. 3 o. s. ř. se přiznává toliko u nákladů přiznaných v souvislosti se zastupováním z řad advokátů či notářů. Dále k nákladům náleží skutečně vynaložené náklady 64 Kč za předžalobní výzvu (výše uplatněná žalobkyní), Celkem tedy náhrada nákladů řízení činí 664 Kč. V situaci, kdy žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátem, vážil soud v kontextu rozhodování o náhradě nákladů řízení otázku, zda náklady řízení spočívající v odměně advokáta zastupujícího žalobkyni a náhrada jeho hotových výdajů je výdajem účelně vynaloženým. Okresní soud nepominul východiska a právní závěry vyložené v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3344/12 (dostupné na [webová adresa]), v němž Ústavní soud podrobně rozebral povahu žalobkyně, její organizační strukturu a činnosti při správě poplatku a dospěl k závěru, že je jistě žádoucí a správné, aby si žalobkyně činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Podle názoru Ústavního soudu, s nímž se nalézací soud v této věci zcela ztotožňuje, ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí (advokáta), jimiž by nedisponovali pracovníci příslušného útvaru žalobkyně (Útvar správy a vymáhání televizních poplatků). V kontextu uvedeného soud náklady právního zastoupení žalobkyně v posuzované věci hodnotí jako neúčelné a proto je žalobkyni nepřiznal.