9 C 157/2023-24 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobce se domáhal žalobou (po připuštění změny žaloby) zrušení povinnosti platit na výživu žalovaného částku 1 000 Kč měsíčně, která byla stanovena naposledy žalobci rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2019, č.j. P 142/2013 – 136, a to s účinností od [datum]. Žaloby byla odůvodněna skutečností, že žalovaný je dostatečně zabezpečen již příjmy z invalidního důchodu a příspěvku na péči, a tudíž zanikla žalobci již vyživovací povinnosti k žalovanému jako osobě povinné. 2. Opatrovnice žalovaného nesporovala tvrzení obsažená v žalobě a rovněž má za to, že vyživovací povinnosti žalobce vůči žalovanému již zanikla k uvedenému datu. 3. Soud na základě provedené dokazování zjistil, že výživné pro žalovaného, který je synem žalobce, bylo naposledy stanoveno žalobci rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2019, č.j. P 142/2013 – 136. Žalovaný trpí středně těžkou [označení nemoci ] retardací a potřebuje dohled. Je příjemcem příspěvku na péči ve výši 19 200 Kč měsíčně a příspěvku na mobilitu ve výši 200 Kč měsíčně. Dále je mu vyplácen invalidní důchod ve výši 16 999 Kč měsíčně. Žije ve společné domácnosti se svou matkou [jméno] [příjmení], narozenou [datum]. Byť již žalobce ukončil povinnou školní docházku a není sporu, že není schopen s ohledem na dušení poruchu pracovat či vykonávat jinou soustavnou činnosti, navštěvuje z důvodu socializace Základní a Speciální školu [ulice], [obec]. 4. Žalobce žije ve společné domácnosti se svou manželkou [jméno] [příjmení] a společnými nezletilými dětmi [jméno], narozenou [datum], [jméno], narozeným [datum], a [jméno], narozenou v roce 2021. S ní je manželka žalobce na rodičovské dovolené, z důvodu čehož je jí vyplácen rodičovský příspěvek ve výši 6 600 Kč měsíčně. Bytová jednotka je ve vlastnictví žalobce a hradí za bydlení částku okolo 7 000 Kč měsíčně. Otec je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], s průměrným čistým měsíčním příjmem v roce 2023 ve výši 23 000 Kč. Žádný další majetek či příjmy nemá. Jeho zdravotní stav je dobrý. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], bylo žalobci povoleno oddlužení, které ke dni vyhlášení tohoto rozsudku již splnil. 5. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ o. z.“), předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. 6. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 7. Podmínkou existence vyživovacího poměru je objektivní neschopnost postarat se o výživu sebe sama na straně oprávněného. 8. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 7. 1. 2019, č.j. P 142/2013 – 136, nastala v poměrech žalovaného zásadní změna, která vedla soud k úvaze o nové úpravě poměrů mezi účastníky, co se týče výživného. 9. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik (a trvání) práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), tedy„ neschopnost sám se živit“. Materiálním znakem zákonného kritéria neschopnosti sám se živit je zjištění, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který má patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí (viz např. Nález Ústavního soudu II. ÚS 3113/10). 10. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí sp. zn. 30 C 58/2014, ze dne 6. 9. 2016 konstatoval, že vyživovaná osoba nemá nárok jen na uspokojení těch nejzákladnějších potřeb, jako je jídlo, ošacení, bydlení, lékařská péče apod., ale musí mít prostředky i na jiné zájmy a aktivity jako je např. kulturní vyžití, lázně apod., což nemusí být zajištěno jen z invalidního důchodu nebo sociálních dávek. 11. Soudu je známa judikatura vyšších soudů týkající se právě otázky posouzení zániku vyživovací povinnosti pouze v důsledku přiznání invalidního důchodu a příspěvku na péči. Např. Ústavní soud již v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2306/12, uvedl, že objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého [označení nemoci ] postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte – jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči – v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo, a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět – dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků – přivedl, tedy rodiče, pokud to samozřejmě jeho majetkové možnosti objektivně umožňují. 12. Zároveň je ale nutné připomenout, že soud je při rozhodování o výživném vždy přihlédne nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne [datum]), ale též názory odborné nauky, kupříkladu in Holub, M., [ulice], H. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 4. vydání. [obec]: 2000, s. 191). 13. Soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci, který ostatně účastníci nesporovali, k právnímu posouzení, že již nejsou (zcela jistě) ke dni [datum] dány důvody pro placení výživného žalovaného ze strany jeho otce, zde žalobce. Žalovaný již ukončil povinnou školní docházku, ale trpí takovou [označení nemoci ] poruchou, která mu neumožňuje pracovat. Tedy jinak řečeno žalovaný není schopen, a to ani do budoucna, schopen se sám živit. Za této situace by při zohlednění skutečnosti, že žalovanému byly přiznány sociální dávky a invalidní důchod, soud nepřistoupil – bez dalšího – ke zrušení vyživovací povinnosti. Je zde ovšem další hledisko, k němuž je nutné přihlédnout, a tím je celková životná úroveň jak žalobce, tak žalovaného. Při posouzení obou životních úrovní (celkové příjmy žalobce, který má pět vyživovacích povinností – ke čtyřem dětem a manželce, contra celkové příjmy a výdaje žalovaného, o nějž pečuje jeho matka) je zjevné, že ta je stejná a další placení výživného žalobce by v tomto (konkrétním) případě vychýlilo životní úroveň ve prospěch žalovaného. Soud nároky žalobce a jeho tělesné či duševní postižení nijak nezlehčuje a váží si i péče osoby, která zabezpečuje jeho potřeby, je ovšem zřejmé, že příjmy poskytované státem ať už formou invalidního důchodu, či příspěvku na péči, zabezpečují jeho běžné potřeby, aniž by žalobce měl nadále uloženu povinnost platit na výživu žalovaného měl se tak podílet na dalším zvyšování životní úrovně žalovaného. Za této situace, v níž soud přihlédl ke všem skutečnostem, které byly zjištění v rámci dokazování a jež vyplynuly z obsahu spisu, proto soudu nezbylo, než žalobě vyhovět a vyživovací povinnost žalobce k žalovanému zrušit zpětně ke dni [datum], jak bylo navrhováno. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy žalobce měl ve věci úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení. Této náhrady nákladů řízení se ovšem žalobce vzdal, a tudíž mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. 15. Jelikož je řízení ve věci vzájemné vyživovací povinnosti rodičů a dětí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, osvobozeno od soudních poplatků, soud nerozhodoval o přenesení poplatkové povinnosti na účastníka, který nebyl ve věci úspěšný, podle ustanovení § 2 odst. 3 cit. zákona.