9 C 212/2023-23 — Okresní soud v Přerově

Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 056 Kč s odůvodněním, že žalovaný dne [datum] použil vozu [právnická osoba] (dále též„ přepravce“) vlaku [číslo] na trase bez platné jízdenky, aniž by doposud zaplatil [právnická osoba], jak dlužné jízdné ve výši 56 Kč, tak přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena [právnická osoba], smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] na [právnická osoba] DEVELOPMENT LIMITED. Žalovaný dlužnou částku doposud neuhradil. Soud v dané věci jednal a rozhodoval ve věci samé v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 o. s. ř.) za situace, kdy zástupce žalobkyně se z nařízeného jednání omluvil, žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání nedostavil, a pro rozhodnutí ve věci samé byly dostačující listinné důkazy předložené žalobkyní. Soud se nejprve zabýval otázkou pravomocí českého soudu k rozhodnutí. Žalobkyně je právnickou osobou mající sídlo na území Spojeného království [příjmení] [jméno] a Severního Irska, tj. doposud v členském státu Evropské unie. Žalovaný je občanem členského státu Evropské unie, na jehož území má bydliště. Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu o jízdném vyplývá z článku 7 odstavce 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I. bis), tedy jsou k projednání sporné věci příslušné (pravomocné) české soudy a vztahy mezi účastníky se řídí českým hmotným právem. Soud zjistil z hlášenky vydané dne [datum] a z oznámení o závadách z téhož dne, že žalovaný cestoval vlakem [právnická osoba], [číslo] uvedeného dne s tím, že žalovaný byl povinen zaplatit [právnická osoba], jízdné ve výši 56 Kč a dále přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč, jak to vyplývá z článku 77 přepravních podmínek přepravce pro veřejnou drážní osobní dopravu. Jelikož uvedenou částku ve stanovené lhůtě neuhradil, byl písemně upomenut o zaplacení dlužné částky, a to prostřednictvím zásilky zaslané poštou. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] postoupena přepravcem na žalobkyni. Žalovaný v řízení netvrdil a ani neprokázal, že by dlužnou pohledávku žalobkyni zaplatil, ač mu bylo postoupení pohledávky oznámeno. Nárok žalobkyně, co se týče dlužného jízdného a přirážky k němu se opírá o ustanovení § 37 odst. 4 až 6 zákona č. 266/1994 Sb. o drahách, ve znění pozdějších předpisů, a § 15 písm. b) vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, ve spojení s tehdy platnými ceníky a tarifními podmínkami přepravce. Pokud se žalobkyně domáhala přiznání částky 1 000 Kč, pak tento nárok se opírá o shora zmiňované ustanovení citovaného zákona a dále o § 15 písm. b) citované vyhlášky a čl. 77 přepravních podmínek. Soud považuje proto žalobu v plném rozsahu za důvodnou, neboť z listinných důkazů bylo prokázáno, že žalovaný porušil shora citované právní předpisy a tarifní podmínky přepravce, přičemž pohledávka za žalovaným byla postoupena ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) na žalobkyni. Žalovaný ke dni vyhlášení rozsudku ničeho nezaplatil. Soud považuje též nárok žalobkyně v plném rozsahu za důvodný, a proto žalobě vyhověl. Co se týče příslušenství pohledávky, soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal příslušenství, které požadovala v žalobě. Úrok z prodlení z dlužné částky byl žalobkyni přiznán ve smyslu § 1970 o. z., přičemž výše úroků z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ze žalobních tvrzení nevyplývá, že by si účastníci ujednali výši úroku z prodlení odlišnou od shora cit. nařízení vlády. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 věty prvé o. s. ř. za situace, kdy úspěšné žalobkyni přiznal účelně vynaložené náklady řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč. Při určení odměny advokátovi soud postupoval podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy předmětem právní služby je peněžité plnění ve výši 1 056 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny podle shora cit. ustanovení tak v daném případě činí 200 Kč. V řízení před soudem advokát žalobkyně učinil do podání návrhu 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis písemného podání – žaloby a předžalobní výzva) ve výši mimosmluvní odměny 3 x 200 Kč, t.j. náleží mu odměna celkem ve výši 600 Kč. Uvedená částka nepřesahuje ve smyslu § 14b odst. 4 cit. vyhlášky výši tarifní hodnoty. K této odměně náleží i paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, po 100 Kč ke třem úkonům právní služby (viz úkony právní služby shora), tedy celkem 300 Kč. Advokátovi náleží rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 189 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tedy náklady řízení činí 1 489 Kč.