7 C 230/2025-25 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši , částka, s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru (dále také „smlouva o úvěru“). Žalobkyně se zavázala poskytnout úvěr až do výše , částka, s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet společně s úrokem a dále sjednanými poplatky za službu Presto. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyně smlouvu vypověděla v souladu se smlouvou k , datum, . Žalovaný čerpal dne , datum, částku , částka, . Žalobkyně uplatnila nárok na nesplacenou jistinu ve výši , částka, , poplatek za vyplacení úvěru , částka, , smluvní úrok , částka, , poplatek za službu Presto , částka, a smluvní pokutu ve výši , částka, (0,1 % denně z dlužné částky za dobu od , datum, do , datum, ).2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud má za prokázán následující skutkový stav:4. Účastníci uzavřeli smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr do výše , částka, , a žalovaný se zavázal tento úvěr žalobkyni splácet v denních splátkách splatných vždy k 29.dni následující po výpočtu denní splátky. Úroková sazba byla dohodnuta ve výši 1,066 % denně, výše poplatku za vyplacení tranše úvěru 1,99 % z čerpané částky. Žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet dne , datum, částku , částka, . Žalobkyně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr řádně, když vycházela z příjmů žalovaného , částka, , výdajů , částka, , počet členů domácnosti 2, žádná vyživovací povinnost.5. Soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená dne , datum, mezi účastníky je neplatná.6. Soud však dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je absolutně neplatné dle ustanovení § 588 OZ, neboť ujednaná výše úroku 1,066 % denně (což představuje úrokovou míru 389,09 % ročně) se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, která se váže k již neúčinné právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).7. Podle rozhodnutí NS ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , půjčka s úrokem přesahujícím 44 % ročně je plněním, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru ve smyslu § 218 odst. 1 tr. zákoníku o přečinu lichvy.8. Tedy již samotná výše úroku přesahující 380 % ročně je tak zjevně v rozporu s dobrými mravy, a tak zjevně přesahuje obvyklou úrokovou sazbu, že není ani nutno ji srovnávat s údaji databáze České národní banky ARAD. Obecně je za obvyklou míru úroku u úvěru poskytovaných nebankovními institucemi považován úrok okolo 30 % ročně. Ve smlouvě o úvěru sjednaná sazba 1,066 % denně pak představuje více než 10násobek sazby obecně akceptované u úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. Z těchto důvodů, je třeba sjednanou výši úroku považovat za zjevně rozpornou s dobrými mravy. Tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 o.z. i bez návrhu. U žalobkyně se jedná o běžnou praxi, jak je okresnímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů) pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy.9. Co se týče účinku absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak z ustanovení § 576 o.z. vyplývá, že je-li neplatné ujednání (o úroku) od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060-2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a jedná se o běžnou praxi žalobkyně, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. To ostatně vyplývá i jejího vyjádření při jednání, kdy na sjednané úrokové sazbě setrvala. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí, jako by nikdy nevzniklo a účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2221/2013).10. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, představuje s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru plnění z neplatného závazku, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 a § 2993 o.z., které jsou smluvní strany povinny vydat. Žalobkyně na základě smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku ve výši , částka, , tvrdila, že zůstatek jistiny činí , částka, , žalovaný netvrdil, že by zaplatil částku vyšší. Žalovanému vznikla povinnost vrácení pouze částky , částka, . Nárok na vydání této částky soud posoudil podle § 2993 o.z.11. Žalovaný je se zaplacením v prodlení a žalobkyni náleží úrok z prodlení podle § 1970 o.z. Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve než žalobou. Žalovaný je proto v prodlení až od , datum, , neboť žaloba byla doručena až , datum, .12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, neboť převážně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.