10 C 235/2022-20 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 18 448,68 Kč s úrokem z prodlení z částky 18 448,68 Kč ve výši 11,75 % p.a. od 27. 1. 2022 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 4 538,38 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 8 603,78 Kč za období od 17. 8. 2021 do 26. 1. 2022. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 16. 12. 2020 Smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované částku 20 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly rovněž smluvní podmínky. Žalobkyně předmětnou částku převedla na účet žalované. Žalovaná se oproti tomu zavázala úvěr splatit ve 30 pravidelných měsíčních splátkách po 1 995 Kč splatných vždy k 16. dni kalendářního měsíce počínaje lednem 2021. Žalovaná však dle tvrzení žalobkyně dosud uhradila pouze částku v celkové výši 21 522 Kč, dále však žádné splátky i přes upomínky neuhradila, pročež ke dni 26. 1. 2022 došlo k zesplatnění celého úvěru. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyslovila souhlas již v žalobě, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), vyzval žalovanou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda s tímto postupem rovněž souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná na výzvu nereagovala a soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě listinných důkazů. 3. Na základě projednání věci před soudem a provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 16. 12. 2020 Smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo]. Z obsahu smlouvy vyplývá, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezhotovostně spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se oproti tomu zavázala poskytnutý úvěr vrátit společně s navýšením o smluvní úrok 111,33 % ročně (denně 61 Kč) ve 30 měsíčních splátkách po 1 995 Kč splatných vždy do 16. dne v měsíci, počínaje lednem 2021. Celková výše úvěru činila 59 850 Kč. Ze zprávy [příjmení] [příjmení] bylo zjištěno, že žalobkyně žalované zaslala dne 17. 12. 2020 na bankovní účet č. [bankovní účet] částku 20 000 Kč. Před schválením a uzavřením smlouvy si žalobkyně ověřovala schopnost žalované splatit úvěr, a to prověřením žalované v nebankovních databázích NRKI – BRKI (viz výpis z registru NRKI-BRKI), Centrální evidenci exekucí, systému Intrum, a dále z oznámení ČSSZ ve spojení s potvrzením Fio banky o platbě dokazující výši měsíčního příjmu. Ze smluvních podmínek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka bylo zjištěno, že se žalovaná zavázala v případě, že se octne v prodlení, uhradit žalobci 450 Kč poplatek za každou upomínku (viz čl. VI. 2 a smluvních podmínek). Dále se žalovaná zavázala v případě prodlení podle článku VI. 3 a) smluvních úvěrových podmínek zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč (maximálně však částku 2 999 Kč za rok) a dále v případě, že žalobkyně využije svého oprávnění a při prodlení s jakoukoliv platbou ze strany žalované, ve smyslu čl VI. 1 smluvních úvěrových podmínek, celý úvěr zesplatní, se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné částky. Z přehledu splácení ze dne 22. 2. 2022 vyplývá, že žalovaná uhradila od 25. 1. 2021 do 29. 8. 2021 celkem osm plateb v souhrnné výši 21 822 Kč. Z důvodu, že žalovaná řádně a včas nehradila stanovené splátky, žalobkyně ke dni 26. 1. 2021 celý úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky. Žalovaná však dle tvrzení žalobkyně na upomínky nereagovala a ničeho neuhradila, a to ani přes předžalobní výzvu zaslanou jí žalobkyní dne 22. 2. 2022, která byla dána k poštovní přepravě dne 25. 2. 2022, jak je patrné z podacího archu. 4. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 5. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v prosinci 2020, dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěru poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti na spotřebu do jednoho roku 7,72 %. Bylo by tak možné akceptovat trojnásobek, to je 23,16 %. Soud má za to, že parametr, který použil, je nejbližší typu úvěru, který byl žalobkyní poskytnut s tím, že šlo o spotřebitelský úvěr, tedy úvěr pro domácnosti se splatností do jednoho roku. Smluvní úrok v daném případě však činí 111,33 % ročně. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. R 52/2005 Sb. soudních rozhodnutí, z něhož vyplývá závěr, že k naplnění tohoto trestného činu dochází i v případě, jestliže poskytovatel požaduje úrok, který přesahuje 70 % ročně z jistiny. Sjednaná výše úroku tedy není jen v rozporu s dobrými mravy, ale jednání žalobkyně spočívající v sjednávání smluv s takto vysokými úrokovými sazbami by mohlo být orgány činnými v trestním řízení posouzeno jako trestný čin lichvy podle § 218 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Soud však posuzoval platnost smlouvy o úvěru také z hlediska celkových podmínek a i jejich vyváženosti, pokud jde o povinnosti, které ze smlouvy vyplynuly žalobkyni, a které vyplývaly pro žalovanou jako spotřebitele, a to i pro případ prodlení s úhradou. S ohledem na výši smluvního úroku i poplatků – smluvních pokut, souvisejících s případným prodlením a s úhradou splátek či zesplatněním, dospěl soud k závěru, že vzájemná práva a povinnosti jsou tak vychýlena v neprospěch spotřebitele (žalovaného), že nelze žalobkyni coby úvěrovému věřiteli poskytnout soudní ochranu, neboť evidentně poškozuje práva svých klientů, zasahuje nejen do jejich právní sféry, ale i osobní, a to právě v důsledku značně nevyvážených smluvních ujednání ohledně povinnosti kladených na žalovaného dlužníka oproti povinnostem, jež stíhají žalobkyni coby úvěrového věřitele. Uvedený závěr vychází z judikatury Ústavního soudu III. ÚS 44084/12 ze dne 11. 12. 2014 a I. ÚS 199/2011 ze dne 26. 1. 2012. 6. Soud tedy uzavřenou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o.z. Jelikož žalovaná žalobkyni uhradila celou jistinu, musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokutu, poplatky, obchodní úroky. 7. Soud dále výrokem II. tohoto rozsudku uložil žalobkyni povinnost uhradit státu doplatek soudního poplatku v souladu s položkou 2 odst. 2. sazebníku soudních poplatků, který je přílohou k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci nebyl vydán platební rozkaz a bylo pokračováno v řízení, proto byl žalobkyni doměřen soudní poplatek z částky 920 Kč na 1 150 Kč dle položky 1 písm. b) sazebníku, zbývá tak uhradit 230 Kč. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, žalovaná náhradu nákladů řízení neuplatnila a z obsahu spisu je zřejmé, že jí náklady v souvislosti s řízením ani nevznikly. Soud proto výrokem III. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.