7 C 5/2022-13 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 13 020 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 13 020 Kč od 24. 2. 2021 do zaplacení. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že žalovaný se prostřednictvím webové stránky [webová adresa] registroval do systému žalobce za účelem využívání jeho služeb. Žalovaný požádal žalobce o poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 13 000 Kč. Na základě smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 16. 12. 2020 poskytl žalobce žalovanému dne 16. 12. 2020 úvěr ve výši 13 000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr žalobci vrátit s poplatkem za poskytnutí úvěru v celkové výši 455 Kč [ulice] splatnost úvěru nastala ke dni 23. 2. 2021. Žalovaný se pro případ prodlení s úhradou jakékoli jednotlivé splátky zavázal uhradit žalobci jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Protože je žalovaný v prodlení s úhradou 5 splátek, činí celková výše jednorázové sankce 2 500 Kč. Dílčí platby žalovaného ve prospěch žalobce činí k dnešnímu dni celkem částku 3 000 Kč. Žalobce po zohlednění dílčích plateb ze strany žalovaného požaduje zaplacení částky 13 020 Kč s příslušenstvím. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobce vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že je žaloba důvodná. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru [číslo] – [číslo] má soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 16. 12. 2020 distančním způsobem uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobce zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 13 000 Kč a žalovaný jako podnikatel – fyzická osoba, podnikající na základě živnostenského oprávnění, se zavázal poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit jeho příslušenství a veškeré poplatky spojené s poskytnutím úvěru. Úvěr byl poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Doba trvání úvěru byla ujednána v délce 70 dní, tj. do 23. 2. 2021. Poplatek za poskytnutí úvěru byl stanoven ve výši 0,05 % za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení. V daném případě se jedná o částku 6,5 Kč denně, celkem za 70 dní 455 Kč. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 16. 12. 2020 plyne, že úvěr byl žalovanému poskytnut v částce 13 000 Kč bezhotovostně převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný byl povinen vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky včetně poplatku v pěti stejných splátkách opakujících se každých 14 dnů. Žalovaný však dle žalobních tvrzení uhradil žalobci pouze částku v celkové výši 3 000 Kč. V průběhu řízení žalovaný netvrdil ani neprokazoval, že by na dlužnou částku, kterou žalobce učinil předmětem tohoto řízení, cokoli uhradil, ani žalobcův nárok jinak nepopíral. Žalobce dále prokázal, že dne 19. 4. 2021 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva k úhradě dluhu ve smyslu ustanovení §142a o.s.ř. 4. Podle § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. 5. Podle § 421 odst. 2 o.z. se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona. 6. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 1958 odst. 1 o.z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. 8. Soud po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 16. 12. 2020 platně uzavřena smlouvě o úvěru podle ustanovení § 2395 o.z., a to nikoliv spotřebitelská, nýbrž se jednalo o úvěr podnikatelský. Vzhledem k tomu, že si žalovaný řádně neplnil svoje povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru, vznikl mu vůči žalobci dluh ve výši podle výroku I. tohoto rozsudku. Protože se jedná o prodlení s úhradou peněžitého dluhu vznikl žalobci dále nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s § 1 a 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., jdoucí ode dne následujícího po splatnosti úvěru, tj. od 24. 2. 2021 do zaplacení. Žaloba byla s ohledem na shora uvedené shledána důvodnou, a proto jí soud vyhověl v plném rozsahu. 9. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch přizná soud náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, soud tak žalobci přiznal účelně vynaložené náklady řízení. Náklady řízení představují soudní poplatek 800 Kč, dále odměnu advokáta podle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby po 300 Kč a paušální náhradu podle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky za tři úkony právní služby po 100 Kč. Jelikož zástupce žalobce prokázal, že je plátcem DPH, přísluší mu rovněž náhrada této daně ve výši 21 % z odměny a hotových výdajů ve výši 1 200 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 252 Kč. Žalovaný je tak povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč, a to k rukám zástupce žalobce. Ve shora uvedené věci jsou dle názoru soudu splněny podmínky pro použití ustanovení § 14b odst. 1 citované vyhlášky, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Soud má za to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti soud pro stručnost odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, kterým Ústavní soud sjednotil judikaturu obecných soudů v řízení o takzvaných bagatelních věcech ohledně výše náhrady nákladů řízení. 10. Lhůta k zaplacení byla u výroků tohoto rozsudku stanovena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. a platební místo nákladů řízení podle § 149 odst. 1 o.s.ř.