8 C 16/2022-19 — Okresní soud Plzeň-sever

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 15 746,01 Kč, se 8,25% zákonným úrokem z prodlení z částky 14.008,91 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení 392,63 Kč, kapitalizovaným úrokem 12.592,97 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky 544 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], smlouvu o úvěru [číslo] dle které předla žalovanému hotovost 15.000 Kč. S jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 12.888 Kč, spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 14 měsíčních splátkách po 1.992 Kč, od měsíce následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena. Celková splatnost úvěru pak připadala na den [datum]. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, uhradil celkem 2.000 Kč odpovídající 1 řádně uhrazené splátce. Na jistinu úvěru byla započtena částka 991,09 Kč a na sjednané příslušenství pohledávky částka 1.008,91 Kč. Žalovaný dluží na jistině 14.008,91 Kč a příslušenství pohledávky 11.879,09 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalobce požaduje smluvní pokutu pouze z nesplacené jistiny pohledávky ve výši 14 008,91 Kč, a to za období od 1. dne prodlení po splatnosti poslední splátky úvěru, tj. od [datum] do [datum] ve výši 1 737,10 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalovaná se na základě výzvy soudu, která obsahovala doložku, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., dále jen „o.s.ř.“), nevyjádřila. Výzva byla žalovanému doručena dne [datum] uložením na poště. Soud má za to, že proti tomuto postupu nemá námitky a rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu ust. §115a o.s.ř. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když původní věřitel společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], postoupila předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni dle ustanovení § 1879 a násl. OZ smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, z nichž dovodil níže uvedené právní závěry. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] vyplývá, že smluvní strany uzavřely smlouvu o úvěru dle § 2395 OZ, na jejímž základě původní věřitel poskytl žalovanému částku 15.000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit s navýšením, celkem částku 12.888 Kč v 14 měsíčních splátkách 1992 Kč od měsíce následujícího po uzavření smlouvy. Ve smlouvě o úvěru bylo uvedeno, že roční zápůjční úroková sazba činí 15% a RPSN 272,44%. Žalobkyně uvedla, že žalovaný neplatil řádně a včas, když uhradil pouze částku ve výši 2.000 Kč. Žalobkyně poštovním archem ze dne [datum] prokázala, že žalované zaslala poštou předžalobní upomínku z [datum]. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Především se zabýval platností sjednané výše smluvního úroku, který musí být co do své výše stanoven tak, aby nebyl v rozporu s dobrými mravy. Podle § 2 odst. 3 OZ výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Uzavřenou smlouvu o úvěru soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy o úvěru, tj. v prosinci 2019 dle statistiky ČNB činila roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR 8,38% a bylo by možné akceptovat trojnásobek, tj. 26,04 % p.a. V daném případě však souhrnný poplatek za úvěr 12.888 Kč odpovídá úrokové sazbě 74% p.a. a významně přesahuje i trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro úvěry v daných obdobích. Proto je nutno pohlížet na uzavřenou smlouvu jako na absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 OZ. Smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutí úvěru, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy, když částka, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit, přesahuje částku zapůjčené jistiny. Soud tedy uzavřenou smlouvu shledal absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 OZ. Soud však z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 OZ uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 13.000 Kč představující nesplacenou jistinu poskytnutého úvěru (15.000 Kč - 2.000 Kč). Pokud jde o prodlení, soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 OZ bylo oznámení o postoupení pohledávky žalovanému z [datum] doručeno nejdříve po uplynutí 3 pracovních dnů od odeslání [datum] v postoupení pohledávky byla splatnost stanovena do 10 dní po obdržení dopisu. Od [datum] tak nastalo na straně žalovaného prodlení a v této souvislosti byl žalobkyni přiznán zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i ujednání o povinnosti hradit smluvní pokuty, poplatky, obchodní úroky. Podle položky 2, bodu 2 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích je žalobce povinen zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, jelikož nebyl vydán platební rozkaz, a to na účet Okresního soudu Plzeň sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.