7 C 343/2023-20 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala částky 11 771,38 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], uzavřela dne [datum] s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr s příslušenstvím uhradit spolu s poplatkem 10 477 Kč, celkem tedy 20 477 Kč Smluvní úroková sazba byla sjednána ve výši 88 %. Žalovaný uhradil žalobci pouze 7 119,44 Kč, dále pak neuhradil ničeho. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 21 426,21 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 7 623,95 Kč, nesplaceného poplatku ve výši 5 733,61 Kč, z nesplacených poplatků za upomínání žalovaného a za předání pohledávky k vymáhání ve výši 1 900 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Smluvní pokuta byla na žalobkyni postoupena ve výši 6 168,65 Kč. Žalobkyně nicméně požaduje smluvní pokutu z nesplacené jistiny pohledávky ve výši 7 623,95 Kč v sazbě 0,1 % denně, a to za období od [datum] do [datum], tj. za období, které předchází podání žalobního návrhu. Výše žalobním návrhem uplatněné smluvní pokuty tak činí 4 147,43 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku dne [datum]. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným, a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne [datum]. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] je zřejmé, že smluvní strany spolu uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě se zavázala právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému celkem částku 10 000 Kč s tím, že žalovanému byla celá částka předána v hotovosti v místě jejího bydliště, což žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal zapůjčenou částku vrátit s navýšením o 10 477 Kč (5 101 Kč úrok, 1 500 Kč zpracování úvěru, 2 316 Kč služba komfortního a flexibilního splácení), pojistné 1 560 Kč, v 52 pravidelných týdenních splátkách po 394 Kč (poslední splátka ve zbytku). Úroková sazba činila 88 % a RPSN 19 792 %. Žalovaný neplatil řádně a včas dohodnuté splátky, když uhradil celkem pouze 6 700 Kč, jak uvedla žalobkyně v podání ze dne [datum]. Předžalobní výzva k úhradě dluhu byla žalovanému zaslána dne [datum] (viz poštovní podací arch). 5. Z veřejně dostupné databáze ČNB na jejích webových stránkách [příjmení] sestava [číslo] - korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR je zřejmé, že obvyklá úroková sazba, za kterou banky poskytovaly úvěry domácnostem na spotřebu se splatností nad 1 rok do 5 let včetně, činila k únoru 2021 7,36 % ročně. Soud se zabýval posouzením, zda je smlouva jako celek platná a to v intencích stanovených rozhodnutími Ústavního soudu III. ÚS 4084/2012 z [datum] a I. ÚS 199/2011 z [datum], z nichž vyplývá, že nelze přiznat soudní ochranu subjektům, které evidentně poškozují zájmy svých klientů, kdy zasahují nejen do jejich právní sféry, ale i do sféry osobní a to v důsledku značně nevyvážených smluvních ujednání ohledně povinností, které jsou kladeny na vydlužitele - žalovanou, proti povinnostem zápůjčitele - žalobkyně s tím, že v takovém případě je třeba posuzovat smlouvu podle § 588 o. z., jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a přichází v úvahu vypořádání v režimu bezdůvodného obohacení podle § [číslo] odst. 1 a § 2993 o. z., tedy že si strany z neplatné smlouvy vrátí, co si vzájemně plnily. Zároveň soud posuzoval i výši smluvního úroku, který je v rozporu s dobrými mravy v případě, že jeho výše přesahuje dvoj až trojnásobek průměrné úrokové sazby, za kterou poskytují úvěry v daném období a místě banky (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005 a sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V posuzované věci byla neplatně sjednána výše odměny (smluvního úroku a poplatku za poskytnutí úvěru) a ve spojení s ujednáním o povinnosti žalované hradit smluvní pokutu a náklady spojené s vymáháním pro případ prodlení s vrácením poskytnutých prostředků nelze na smlouvu hledět jako na platné právní jednání. Žalobkyně může tedy po žalovaném požadovat částku ve výši 3 300 Kč, jakožto rozdíl mezi čerpaným úvěrem ve výši 10 000 Kč a splaceným úvěrem žalovaným ve výši 8 700 Kč. V tomto rozsahu bylo tedy žalobě vyhověno včetně nároku na zákonný úrok z prodlení uplatněný podle § 1970 o.z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že žalovaný se ocitl v prodlení s ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy marným uplynutím desetidenní lhůty podle § 573 o.z., v níž došlo k doručení oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum], odeslané žalovanému dne [datum], kdy ve smyslu citovaného ustanovení se oznámení mohlo dostat do dispozice žalovaného 3. pracovní den po odeslání, tj. [datum], po uplynutí lhůty 10 dnů pak došlo teprve k prodlení žalovaného, a to dnem [datum], od tohoto data pak byl přiznán žalobkyni zákonný úrok z prodlení až do zaplacení. Ve zbytku pod výrokem II. byla žaloba, ze shora uvedených důvodů, zamítnuta. 6. Podle § 160 odst. 1 o.s.ř. soud uložil žalovanému částku dle výroku I. tohoto rozsudku zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, a žalovaný, který se řízení fakticky neúčastnil, náhradu nákladů řízení neuplatnil a z obsahu spisu je zřejmé, že mu náklady v souvislosti s řízením vzniknout nemohly.