7 C 367/2023-15 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 921 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále také„ původní věřitel“), která následně předmětnou pohledávku postoupila žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Na základě smlouvy o úvěru, která byla uzavřena na dálku prostřednictvím stránky [webová adresa] původní věřitel poskytl dne [datum] žalovanému na bankovní účet č. [bankovní účet] finanční prostředky ve výši 10 000 Kč se splatností ke dni [datum]. Žalobkyně dále žádala, pokud by soud neuznal nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, aby nárok v části jistiny byl soudem posouzen jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Žalovaný na svůj dluh dosud ničeho neuhradil, ačkoli byl k úhradě dluhu upomínán. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně souhlas vyjádřila již v žalobě, žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] bylo zjištěno, že postupitel společnost [právnická osoba], pohledávku vymáhanou touto žalobou postoupil žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn původním věřitelem oznámením ze dne [datum] ve smyslu ustanovení § 1882 o.z., které bylo dáno k doručení žalovanému téhož dne. 4. Dle zjištěného skutkového stavu původní věřitel uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] [číslo] ve smyslu ustanovení § 2395 o.z., a to elektronickými prostředky na dálku ve smyslu ustanovení § 562 o.z. Stalo se tak poté, co se žalovaný zaregistroval na internetových stránkách [webová adresa]. Při registraci uvedl požadované údaje včetně emailové adresy, čísla účtu a čísla mobilního telefonu. Poté byl žalovaný obeznámen s obsahem, podmínkami, právy a závazky a sankčními ujednáními plynoucími z uzavření smlouvy o úvěru. Na základě uvedené smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] pod VS [číslo] částku ve výši 10 000 Kč, jak soud zjistil ze zprávy [právnická osoba] ze dne [datum] ve spojení s potvrzením o odchozí platbě z [datum]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit jednorázově do [datum], zápůjční úroková sazba činila 40 % p.a., RPSN 9 088,10 %. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit bez slevy, činila 21 249,77 Kč, se slevou 14 499,77 Kč, tj. poplatek 10 921 Kč (se slevou 4 171 Kč). 5. Podle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanoveními občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“. 6. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Uzavřenou smlouvu o úvěru soud shledal absolutně neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy, kdy tato se zjevně příčí dobrým mravům jako celek. K takové neplatnosti je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Původní věřitel zneužil absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování zápůjček či úvěrů, a to i spotřebitelských. Podle úrokové statistiky [obec] národní banky činila úroková sazba pro spotřebitelské úvěry s fixací do jednoho roku v prosinci 2021 10,34 %. Podle citované judikatury Nejvyššího soudu by bylo možné akceptovat trojnásobek, to znamená 31,02 % ročně. V daném případě však úroková sazba činila 40 % ročně a RPSN 9088,10 %. Přestože RPSN není totéž co úrok, když tato sazba vyjadřuje právě celkové náklady úvěru jako roční procento, je zřejmé, že procento navýšení úvěrované částky dle posuzované smlouvy ani zdaleka neodpovídá obvyklým poplatkům, které účtují bankovní subjekty. Na smlouvu jako celek je tak třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou ve smyslu § 580 odst. 1, § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy a současně pro rozpor se zákonem, neboť předmětná smlouva představuje značnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, tj. žalovaného, jakožto slabší smluvní strany. 7. Za této situace soud považoval za odpovídající způsob vypořádání vztahů mezi účastníky řízení v režimu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2993 o. z., a to tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč představující dlužnou jistinu úvěru. Ohledně prodlení žalovaného soud dospěl k závěru, že v souladu s § 573 o. z. mohly oznámení o postoupení pohledávky a výzva k úhradě před podáním žaloby dojít žalovanému nejdříve třetí pracovní den po jejich odeslání, tj. [datum]. Dne [datum] se tak žalovaný dostal do prodlení s úhradou dlužné částky. Žalovanému proto byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, musela být žaloba ve zbytku jako nedůvodná zamítnuta, neboť soud shledal neplatným i ujednání o povinnosti zaplatit poplatky a úrok z prodlení za dobu před prodlením žalovaného. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný, ve větší míře byla neúspěšná a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.