7 C 385/2023-17 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se domáhala na žalovanému zaplacení částky 25 000 Kč z titulu neuhrazené jistiny půjčky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s původním věřitelem (společnost [právnická osoba], [IČO]), Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal dlužnou částku vrátit s navýšením o 17 400 Kč v 53 pravidelných týdenních splátkách. Žalovaný však původnímu věřiteli uhradil pouze částku 16 200 Kč. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 3. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], bylo zjištěno, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou přechodnému věřiteli ([právnická osoba] S.á.r.l., reg. č. B [číslo], se sídlem [adresa]) s účinností od [datum], a to v souladu s ustanovením § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne [datum]. Následně přechodný věřitel postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne [datum], předmětnou pohledávku na žalobkyni. Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna dopisem ze dne [datum]. 4. Ze Smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], soud zjistil, že původní věřitel (společnost [právnická osoba]) a žalovaný uzavřeli ve smyslu ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), smlouvu o půjčce, na základě které se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnutou částku vrátit s navýšením v celkové výši 17 400 Kč, a to v 53 pravidelných týdenních splátkách po 800 Kč. Žalovaný řádně a včas neplnil své závazky plynoucí ze smlouvy, podle žalobních tvrzení uhradil celkem pouze částku 16 200 Kč. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje zaplacení částky 25 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od [datum] až do zaplacení a dále částku 1 200 Kč odpovídající neuhrazenému souhrnnému poplatku. 5. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 6. Soud se v prvé řadě zabýval posouzením toho, zda je smlouva o půjčce platným právním titulem či nikoliv, když je zjevné, že smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), a je ji nutno posuzovat podle této úpravy. Předmětná smlouva byla uzavřena jako spotřebitelská a žalovaná tak vystupuje podle § 52 odst. 3 předmětného zákona jako spotřebitel a původní věřitel v pozici podnikatele. Podle § 56 odst. 1 tamtéž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, podle odst. 2 se ustanovení odst. 1 nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění nebo cenu plnění. Citovaná ustanovení jsou přitom odrazem evropského spotřebitelského práva, zejména směrnice o zneužívajících klauzulích, přičemž podle judikatury Evropského soudního dvora je tuto směrnici nutno vykládat ve vztahu k ochraně spotřebitele co nejšířeji a soud je, jak plyne mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, povinen z úřední povinnosti zkoumat existence zneužívajících klauzulí tak, aby bylo dosaženo ochrany spotřebitele bez ohledu na to, zda se jí dovolá či nikoliv. 7. Uzavřenou smlouvu o půjčce soud považoval za absolutně neplatnou, když v době uzavření smlouvy, tj. v srpnu 2007 dle statistiky ČNB činila průměrná úroková sazba u úvěrů poskytovaných peněžními ústavy pro potřeby domácnosti 13,25 %, bylo by tak možné akceptovat až trojnásobek, tj. 39,75 %. Na první pohled je tak zřejmé, že částka, kterou měl žalovaný zaplatit nad rámec půjčené částky, přesahuje trojnásobek běžného smluvního úroku sjednaného pro dané období, když souhrnný poplatek ve výši 17 400 Kč činí téměř 70 % poskytnuté jistiny. Původní věřitel ve smlouvě sice navýšení nazývá poplatkem, avšak poplatek zde plní zcela stejnou funkci jako úrok. Soud musí vždy hodnotit smlouvu jako celek a zkoumat veškeré její náležitosti. Soud tedy uzavřenou smlouvu považoval za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ve smyslu § 39 obč. zák., neboť smlouva obchází zákon, když svou podstatou směřuje k navýšení odměny za poskytnutou půjčku, především co se týká dalších poplatků vzniklých v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy. V tomto ohledu je třeba hodnotit ujednání v smlouvě o půjčce o nároku na souhrnný poplatek jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a které znamená újmu spotřebitele a značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy ujednáním absolutně neplatným. 8. Za uvedeného stavu má soud za to, že nárok ze smlouvy, která jsou absolutně neplatným právním úkonem, by bylo možné vypořádat toliko v režimu bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 a 2 a § 457 obč. zák. S ohledem na skutečnost, že žalovaný zaplatila celkem částku 16 200 Kč a poskytnutá jistina byla 25 000 Kč, zbývá doplatit 8 800 Kč, o kterou se žalovaný na úkor právního předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatil. Žaloba proto musela být nad rámec částky 8 800 Kč jako nedůvodná zamítnuta, neboť pokud soud shledal absolutně neplatnou samotnou smlouvu o úvěru, neplatným musel shledat rovněž i další smluvní ujednání. Zákonný úrok z prodlení byl přiznán z částky 8 800 Kč podle § 1970 o.z. s ohledem na počátek prodlení, které nastalo [datum], kdy uběhla lhůta 10 dnů stanovená v oznámení o postoupení pohledávky z [datum], které bylo dáno k odeslání dne [datum], pročež se do dispoziční sféry žalovaného mohlo dostat dle § 573 o.z. třetí pracovní den od odeslání, tj. dne [datum]. 9. O nákladech řízení rozhodl soud ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. podle výsledku řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, a žalovaný byl v řízení nečinný, pročež mu žádné náklady vzniknout nemohly.