25 C 48/2026-18 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 659,96 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 20 477 Kč (jistinu, úrok ve výši 5 101 Kč, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za flexibilní a komfortní splácení ve výši 2 316 Kč), a to formou dvaapadesáti týdenních splátek ve výši 394 Kč konče dnem , datum, . Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 900 Kč.2. Dne , datum, původní věřitel uzavřel se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne , datum, . Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 27 077,85 Kč, když tato částka sestává z jistiny ve výši 9 600 Kč, dlužné části poplatku ve výši 8 059,96 Kč, a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání částky 17 659,96 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 920 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 272,8 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 9 600 Kč od , datum, do zaplacení, úroků ve výši 15 % ročně z částky 9 600 Kč od , datum, do zaplacení, a náhradu nákladů řízení. Po postoupení pohledávky žalovaný ničeho neuhradil, a to ani na základě předžalobní výzvy, kterou žalobkyně žalovanému zaslala dne , datum, .3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).5. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný podepsal dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , listinu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal zaplatit ve dvaapadesáti týdenních splátkách po 394 Kč celkem 20 477 Kč, přičemž 10 000 Kč představuje dle smlouvy úvěr a částka ve výši 10 477 Kč je rozčleněna na úrok ve výši 5 101 Kč, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za flexibilní a komfortní splácení ve výši 2 316 Kč. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 198,45 %. Z žalovaným podepsané karty zákazníka je patrné, že právní předchůdkyně žalobkyně od žalovaného žádala sdělení a prokázání údajů o jeho příjmech, výdajích, bydlení, zaměstnání, závazcích a společně vyživovaných osobách. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne , datum, . Předžalobní upomínkou ze dne , datum, byl žalovaný právním zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný uhradil částku 900 Kč.6. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a původním věřitelem nevznikl uzavřením shora uvedených smluv závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 zákona č. 89/20012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byť strany uvedených smluv zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smluv, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.7. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka ve výši 10 477 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 10 000 Kč zaplatit navíc, byť jsou ve smlouvě rozčleněny, by v případě platné smlouvy nemohly představovat nic jiného než zmíněné úroky ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Právní předchůdkyně žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právní předchůdkyní) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.8. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 88 % za dobu dvaapadesáti týdnů, tedy de facto za jeden rok, ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 198,45 %, což je tedy ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákopníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 8,40 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.9. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.10. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu v souhrnné výši 10 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzené platby v celkové výši 900 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil jen o 9 100 Kč, neboť na poskytnuté plnění ve výši 10 000 Kč již vrátil 900 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit zbývající část jistiny dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených