25 C 68/2026-21 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 566,92 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 20 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky společně s úrokem ve výši 1,066 % denně z čerpané částky. Zároveň se žalovaný zavázal zaplatit poplatek za vyplacení úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené částky a poplatek za sjednanou doplňkovou službu „presto“ ve výši 165 Kč. První splátka byla splatná dne , datum, a datum splatnosti celého úvěru bylo sjednáno ke dni , datum, . Úvěr byl žalovanému vyplacen prostřednictvím bankovního převodu na účet č. , č. účtu, dne , datum, v částce 10 000 Kč. Žalovaný nehradil své závazky řádně a včas, pročež žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni , datum, , kdy žalovaný neuhradil ničeho ani přes zaslanou předžalobní výzvu ze dne , datum, . Nárok žalobkyně tak sestává z jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, poplatku za vyplacení úvěru ve výši 199 Kč, smluvního úroku ve výši 12 792 Kč, a poplatku za službu „presto“ ve výši 165 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstala pasivní.3. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalovaný podepsal dne , datum, s žalobkyní listinu označenou jako smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta možnost čerpat prostředky až do výše 20 000 Kč s možností postupného čerpání, a to bezhotovostně na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 1,066 % denně z čerpané částky, poplatkem ve výši 1,99 % z vyplacené tranše úvěru a poplatky za sjednanou doplňkovou službu presto ve výši 165 Kč, a to nejpozději do , datum, . RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 2 015,55 %. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně je zřejmé, že žalovanému byla vyplacena částka 10 000 Kč. Žalovaný na svůj dluh podle sdělení žalobkyně neuhradil ničeho. Předžalobní výzva na žalovanou částku ze dne , datum, byla žalovanému podle podacího lístku zaslána dne , datum, .5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a žalobkyní nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.8. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz žalobkyni zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že celková částka, kterou měl žalovaný vedle jistiny zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než zmíněné úroky ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.9. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 1,066 % denně z dlužné částky, ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 2 015,55 %, což je ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 8,5 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.10. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.11. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 10 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit zbývající část jistiny dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.12. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne 14. 12. 2025 stanovila žalovanému třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do tří dnů, tj. do , datum, . Soud má tak za prokázané, že žalovaný je v prodlení ode dne , datum, , kdy od tohoto dne přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši.13. Ve zbývající části, tedy co do 13 156 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 364 Kč od , datum, do , datum, , úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 364 Kč od , datum, do zaplacení a částky 410,92 Kč, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.14. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a