8 C 476/2025-12 — Okresní soud Plzeň-sever

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 28. 11. 2025 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 270 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na základě které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 27 270 Kč (jistinu, úrok ve výši 2 970 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 4 500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč). Žalovaná nehradila své smluvní závazky řádně a včas, zaplatila jen 9 000 Kč. Zbývající část pak žalovaná neuhradila, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne , datum, .2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala pasivní.3. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaná podepsala dne , datum, s žalobkyní listinu označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaná se zavázala zaplatit ve šedesáti týdenních splátkách po 455 Kč celkem 27 270 Kč, přičemž 15 000 Kč představuje dle smlouvy úvěr a částka ve výši 12 270 Kč je rozčleněna na úrok ve výši 2 970 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 4 500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 212,77 %. Z žalované podepsané karty zákazníka je patrné, že žalobkyně od žalované žádala sdělení a prokázání údajů o jejích příjmech, výdajích, bydlení, zaměstnání, závazcích a společně vyživovaných osobách. Z tvrzení žalobkyně i z přiloženého přehledu splátek vyplynulo, že žalovaná uhradil v souhrnu částku 9 000 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne , datum, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do sedmi dnů od doručení upomínky, kdy z předloženého podacího lístku je patrné, že zásilka byla předána k přepravě dne , datum, .5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a žalobkyní nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měla žalovaná z půjčených peněz žalobkyni zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka ve výši 12 270 Kč, kterou měla žalovaná vedle jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než zmíněné úroky ve smyslu § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.6. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 70,89 % za dobu šedesáti týdnů, tedy de facto za jeden rok, ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 212,77 %, což je tedy ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákopníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 10 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.7. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.8. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu v souhrnné výši 15 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzené platby v celkové výši 9 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná se bezdůvodně obohatila jen o 6 000 Kč, neboť na poskytnuté plnění ve výši 15 000 Kč již vrátila 9 000 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit zbývající část jistiny dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.9. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne , datum, stanovila žalované sedmidenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit do sedmi dnů, tj. do , datum, . Soud má tak za prokázané, že žalovaná je v prodlení až ode dne , datum, , od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.10. Ve zbývající části, tedy co do částky 12 270 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 270 Kč od 28. 05. 2024 do 17. 03. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 12 270 Kč od 18. 03. 2025 do zaplacení, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.11. Soud nad rámec shora uvedeného současně upozorňuje na povinnost poskytovatele spotřebitelských zápůjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu