2 C 166/2021-36 — Okresní soud v Prachaticích

1. Žalobce se žalobou z 22. 9. 2021 ve spojení s jejím upřesněním z 13. 1. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 2 121,68 Kč. Nárok odůvodnil tím, že mu byl 26. 6. 2021 od žalovaného doručen exekuční příkaz č. j. [číslo jednací] z 22. 6. 2021 k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu peněžního ústavu. Následkem tohoto příkazu mu byl zablokován účet u [právnická osoba] [bankovní účet] pro výběry hotovosti a převody na jiné účty. Byla mu odepřena možnost zůstatek na účtu ve výši 2 121,68 Kč nebo i v jiné výši vybrat nebo převést na jiný účet. Vydání tohoto příkazu pro něho znamená svévolné znemožnění jeho podnikatelské činnosti. Z výpisu ze svého účtu za období 1. až 31. 7. 2021 vyrozuměl, že 2 121,68 Kč z něj zmizelo a účet byl zrušen. Vzniklo podezření, že žalovaný 2 121,68 Kč z účtu ukradl. Podle zákona má právo na vyplacení částky do výše trojnásobku životního minima. 2. Žalovaný namítl nedostatek své pasivní legitimace a dále uvedl, že všechny úkony v exekučním řízení sp. zn. [spisová značka], které proti žalobci vede jako soudní exekutor na základě pověření Okresního soudu v Jihlavě, jsou vedeny v souladu s právním řádem. Tvrzení žalobce o ukradení finančních prostředků a znemožnění podnikatelské činnosti jsou žalobcovy výmysly a bludy, který na něj již v minulosti verbálně útočil a vyhrožoval mu fyzickou likvidací. Na základě jeho trestního oznámení bylo proti žalobci vedené trestní stíhání pro žalobcovu nepříčetnost zastaveno. Exekuční řízení pokračuje, dosud v něm nebylo nic vymoženo. Na svém účtu neeviduje uváděnou částku 2 121,68 Kč. 3. Podle § 32 odst. 1 exekučního řádu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná povinnost této osobě nahradit újmu podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Dle odstavce 3 téhož ustanovení tím není dotčena povinnost státu nahradit újmu podle zák. č. 82/1998 Sb. Dochází tak k upřednostnění odpovědnosti státu před přímou odpovědností exekutora, která nastupuje pouze tam, kde není dle zákona č. 82/1998 Sb. dána odpovědnost státu za škodu. Dle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou fyzickými osobami při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Za takový výkon státní správy se ve smyslu § 4 odst. 1 téhož zákona považují i úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle exekučního řádu. 4. Vydání exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu a s tím související úkony soudního exekutora jsou činnostmi považovanými dle § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. za výkon státní správy, a stát tedy odpovídá za případnou škodu způsobenou soudním exekutorem při této činnosti dle zákona č. 82/1998 Sb. 5. Lze tedy přisvědčit námitce žalovaného, že ve věci není pasivně legitimován. Soud proto žalobu s ohledem na nedostatek pasivní legitimace žalovaného zamítl, aniž by prováděl bližší dokazování k prokázání žalobních tvrzení. I pokud by totiž byla prokázána, nezměnilo by to nic na závěru, že uplatněný nárok představující svou povahou nárok na náhradu škody způsobené žalobci činností soudního exekutora nelze uplatnit přímo vůči žalovanému jako soudnímu exekutorovi. 6. Žalobci nemohlo být dáno poučení ohledně pasivní legitimace, neboť poučení o tom, kdo má být žalován, by představovalo nepřípustné poučení o hmotném právu porušující rovnost účastníků. 7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 150 o. s. ř., když soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které ve věci úspěšnému žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zohlednil, že předmětem sporu bylo zaplacení pouze 2 121,68 Kč, i skutečnost, že nebyla věcně prokazována důvodnost uplatněného nároku a k zamítnutí žaloby došlo pouze na základě právního závěru o nedostatku pasivní legitimace. Dále přihlédl k nepříznivé majetkové situaci žalobce, která vedla k jeho osvobození od soudních poplatků v dané věci, přičemž se zároveň podává, že nepřiznání náhrady nákladů řízení se negativně neprojeví v majetkové sféře žalovaného.