17 C 237/2023-41 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 5. 5. 2023 zaplacení celkem částky 151 187,13 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 29. 11. 2017 s právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba]) smlouvu o vydání kreditní karty [číslo] jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet, Všeobecné obchodní podmínky a Ceník. Podle ní poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 150 000 Kč s tím, že vyčerpaná část úvěru byla úročena sjednanou sazbou. Protože žalovaný sjednané podmínky neplnil, když úvěr řádně nesplácel, přistoupil právní předchůdce žalobkyně k zesplatnění dlužné částky, a to dopisem ze dne 25. 7. 2022. Žalovaná částka pak sestávala z nesplacené jistiny ve výši 149 848,13 Kč, z kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 12 391,07 Kč a poplatků ve výši 1 339 Kč. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Vycházel přitom z údajů poskytnutých žalovaným, přičemž žádost žalovaného byla hodnocena v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a principy obezřetného úvěrování. Byly kontrolovány dostupné informace v interních a externích databázích, bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra ČR. Banka pak porovnávala příjem a výdaje žalovaného odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. 2. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 7. 9. 2023, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 28. 8. 2023). 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 29. 12. 2022 mezi společnostmi [právnická osoba] a [název] [právnická osoba], Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 7. 1. 2023 mezi [právnická osoba], [společností] a žalobkyní a seznamy postoupených pohledávek. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisy právních předchůdců žalobkyně ze dne 11. 1. 2023 a 7. 2. 2023. 4. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 6. Smlouvou o poskytování bankovních a dalších služeb uzavřenou dne 15. 12. 2008 mezi žalovaným a společností [právnická osoba], měl soud prokázáno, že touto se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému ode dne 15. 12. 2008 zřídit a vést běžný účet č. [bankovní účet]. Návrhem na uzavření Smlouvy o vydání kreditní karty ze dne 29. 11. 2017 bylo dále prokázáno, že touto se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěrový limit ve výši 150 000 Kč. Dopisem ze dne 27. 7. 2022 právní předchůdce žalobkyně veškeré finanční závazky žalovaného vůči němu k datu 25. 7. 2022 zesplatnil. K tomuto datu činila dlužná částka 163 578,20 Kč. 7. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěryschopnosti žalovaného nepředložila žádné důkazy, žádné listiny prokazující, že by provedla ověření příjmů a výdajů žalovaného, pouze se omezila na doplnění tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně vyhodnotil aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů klienta, náhledem do dostupných rejstříků a na základě historických dat ČSÚ. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné příjmy ani výdaje žalovaného nebyly nikterak blíže zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru, tj. částky 149 848,13 Kč. Žalobkyni byly zároveň přiznány úroky z prodlení ode dne následujícího po zesplatnění dluhu, když jejich výše je v souladu s § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.). 8. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení neúspěšná pouze v nepatrné části. Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 6 048 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci (převzetí zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) po 7 180 Kč (§ 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 300 Kč paušál (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 3 958,50 Kč Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 28 856,50 Kč.