11 C 179/2025-47 — Okresní soud v Pardubicích

Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 19.8.2025 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 16 821 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že dne 12.9.2024 žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem, společností , právnická osoba, , smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě níž mu tato společnost poskytla převodem na účet částku 14 700 Kč. Úvěr byl poskytnut až po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovaný do současné doby úvěr nesplatil a dlužná částka je tak představována jistinou ve výši 13 271 Kč a smluvním úrokem ve výši 3 541 Kč; dané částky byly dle smlouvy splatné dne 13.3.2025. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala žalobkyně, aby byl její nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř bez nařízení ústního jednání. Žalobkyně výslovně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl usnesením soudu ze dne 16.10.2025 vyzván ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez jeho osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 7 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Žalovaný soudu ve stanovené lhůtě nezaslal své vyjádření, jeho souhlas s takovým procesním postupem soud podle uvedeného poučení daného účastníkům předpokládal, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez osobní účasti žalobkyně a žalovaného.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud měl prokázáno smlouvou o úvěru, potvrzením o platbě, že společnost , právnická osoba, uzavřela dne 12.9.2024 s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, v níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 14 000 Kč na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 80 % ročně, v pravidelných měsíčních splátkách. Výpisem z běžného účtu předchůdkyně žalobkyně bylo prokázáno, že dne 12.9.2024 byla na účet žalovaného poukázána částka 14 000 Kč a dne 23.10.2024 částka 700 Kč. Sdělením , právnická osoba, . bylo zjištěno, že v období září až října 2024 byly na účet žalovaného připsány celkové částky 14 700 Kč s variabilním symbolem , var. symbol, . Potvrzením o finančních transakcích k úvěrové smlouvě bylo prokázáno, že žalovaný uhradil celkem 3 255 Kč. Dopisy ze dne 13.1.2025, 10.2.2025 a 13.3.2025 předchůdkyně žalobkyně žalovaného informovala o nesplaceném úvěru po splatnosti ve výši 17 023 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek. Listinou ze dne 16.4.2025 vyrozuměla předchůdkyně žalobkyně žalovaného, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024 byla pohledávka ze smlouvy o úvěru, a to včetně příslušenství této pohledávky postoupena žalující společnosti. Dopisem ze dne 16.4.2025 bylo prokázáno zaslání předžalobní výzvy žalovanému.Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila žádné důkazy, uvedla pouze, že žalovaný vyplnil registrační formulář, v rámci kterého konkretizoval své osobní údaje. Žádné konkrétní listiny dokládající příjmy a výdaje žalovaného však žalobkyně nepředložila. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 , k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly nijak zjišťovány ani ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 11 445 Kč, když žalovaný si půjčil částku 14 700 Kč a dosud uhradil 3 255 Kč. Současně žal