17 C 46/2026-34 – Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 7. 1. 2026 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 12 756 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem, společností , právnická osoba, ., smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž mu tato společnost dne 25. 3. 2025 poskytla převodem na účet částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit do 24. 4. 2025, a to včetně smluvního úroku ve výši 120 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 440 Kč. Na dluh však ničeho neuhradil. Žalovaná částka je tak představována jistinou ve výši 8 000 Kč, jednorázovým poplatkem za prodlení ve výši 700 Kč, náklady na upomínání ve výši 1 800 Kč, smluvní pokutou ve výši 696 Kč, smluvním úrokem ve výši 120 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 440 Kč a zákonným a smluvním úrokem z prodlení.K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že úvěr byl poskytnut až po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, a to zejména na základě výpisu z bankovního účtu žalovaného, z něhož byla ověřena pravidelnost a výše jeho příjmů. Současně byla o žalovaném vedena karta klienta obsahující další relevantní údaje poskytnuté žalovaným.1. Žalovaný, shodně se žalobkyní souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalovanému doručovány na adresu trvalého bydliště, přičemž zásilku považoval soud za doručenou, v souladu s ust. § 49 odst. 2/ a 4/ o.s.ř., dnem 9. 3. 2026, když žalovanému byla zanechána výzva a zásilka připravena k vyzvednutí dne 26. 2. 2026).2. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.3. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.4. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.5. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.8. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 25. 3. 2025 a z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky (převodem na účet žalovaného označený ve smlouvě o úvěru) ve výši 8 000 Kč dne 25. 3. 2025. Termín splatnosti úvěru byl stanoven na den 24. 4. 2025. Úroková sazba činila 36,5 % měsíčně, úroky 120 Kč, poplatek za úvěr 1 440 Kč.K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván dopisy právního předchůdce žalobkyně ze dne 10. 5. 2025 a 28. 5. 2025 a konečně pak předžalobní výzvou ze dne 29. 7. 2025.Dle karty klienta žalovaný uvedl, že čistý měsíční příjem domácnosti činí 80 000 Kč (při počtu členů domácnosti 3, přičemž s příjmem 2 osoby), náklady na bydlení 15 000 Kč.Z žalobkyní předloženého výpisu z účtu žalovaného soud zjistil, že tento obsahuje údaje za období od 25. 8. 2020 do 19. 6. 2023, přičemž z tohoto není zřejmá bilance účtu za jednotlivé měsíce.10. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze kartu klienta s údaji uvedenými žalovaným a výpis z účtu žalovaného, který však obsahoval údaje nejpozději 2 roky před poskytnutím úvěru. Žádné konkrétní listiny dokládající příjmy a výdaje žalovaného v době poskytnutí úvěru však žalobkyně nepředložila. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdce, splnil povinnost uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 , k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly řádně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, důsledkem tohoto postupu je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu, tj. částku 8 000 Kč. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.11. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch (co do 63 %). Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci tak žalobkyni vznikl nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 26 %. Náklady žalobkyně byly přitom představovány soudním poplatkem v částce 1 000 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 400 Kč (§ 14b odst