14 C 77/2022-79 — Okresní soud v Prostějově

Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou Okresnímu soudu v Prostějově dne 27. 2. 2022 domáhala po žalované zaplacení částky 10.000 Kč s odůvodněním, že žalovaná dne [datum] uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [anonymizováno] sídlem [adresa], [anonymizováno] [příjmení] [příjmení], Sliema [anonymizováno] [číslo], Malta smlouvu nazvanou Smlouva o zápůjčce, na základě které poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. Žalovaná své závazky nehradila řádně a včas. Pohledávka byla dne 21. 12. 2017 postoupena na žalobkyni. Do doby postoupení nebylo žalovanou na dluhu uhrazeno ničeho. Žalobkyně mimo jiné v žalobě uvedla, že nedisponuje doklady o posouzení úvěruschopnosti žalované při uzavírání smlouvy o zápůjčce, a proto navrhla, aby soud v případě posouzení smlouvy jako neplatné posoudil případ jako případ bezdůvodného obohacení na straně žalované, a z tohoto důvodu požadovala na žalované jen částku 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, smluvní úrok a další poplatky žalobkyně žalobou nepožadovala. Předvolání k ústnímu jednání, které bylo žalované doručeno i s návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum] (pondělí - pracovní den - pracovní den, § 49 odst. 4 o.s.ř. za použití § 57 odst. 2 o.s.ř.). Za těchto okolností lze konstatovat, že žalovaná byla řádně předvolána k ústnímu jednání, avšak bez omluvy se k němu nedostavila. Žalobkyně a její právní zástupce se ústního jednání rovněž nezúčastnili, písemně se z něj omluvili a souhlasili, aby bylo jednáno a rozhodnuto bez jejich přítomnosti. Soud tudíž v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. rozhodl bez přítomnosti účastníků. Z listinných důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu a právnímu posouzení věci (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). Právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne [datum] s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které byly poskytnuty žalované peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [bankovní účet], který je veden na osobu odlišnou od žalované a to konkrétně [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození] a ke kterému měli dispoziční oprávnění kromě žalované též [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození]. Žalovaná se smlouvou o úvěru zavázala tyto peněžní prostředky věřiteli vrátit včetně ujednaných poplatků a úroků do 13. 3. 2016. Věřitel před uzavřením smlouvy nezkoumal úvěruschopnost žalované. Na výzvu soudu sdělil, že k této skutečnosti nemá žádná tvrzení, ani důkazy. Původní věřitel dále pohledávku postoupil na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2017. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Pro případ, že věřitel poruší svoji povinnosti a přes výše uvedené spotřebiteli úvěr poskytne i za situace, kdy nedostojí svojí povinnosti s odbornou péčí náležitě zjistit schopnost spotřebitele splácet úvěr (jak se stalo v tomto případě), je třeba dospět k závěru o neplatnosti takto uzavřené úvěrové smlouvy, k níž soud přihlédne i bez návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Závazek žalované přicházelo do úvahy posoudit po právní stránce jako vzájemná práva a povinnosti ze smlouvy o úvěru (§ 2395 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku v celkové výši 10.000 Kč na účet vedený na osobu odlišnou od žalované, ke kterému měly dispoziční oprávnění dvě osoby (kromě žalované též [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození]). Poté, co soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná jednali o uzavření smlouvy vykazující znaky spotřebitelského úvěru, měl na paměti nezbytné posouzení věci z hlediska splnění povinnosti věřitele postupovat před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy v souladu s právní úpravou zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Věřitel poskytl žalované finanční službu, jejich vztah naplňoval zákonná kritéria spotřebitelského úvěru. Věřitele v návaznosti na to stíhala zákonná povinnost prověřit schopnost žalované splatit úvěr. Žalobkyně tvrdila, že věřitel splnil tuto svou zákonnou povinnost, nicméně k tomu nepředložila žádné důkazy podporující toto tvrzení a zjištěný skutkový stav neumožňuje, aby soud mohl učinit závěr o úplném zkoumání úvěruschopnosti žalované. Lze tedy shrnout, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, řádně neposoudil zákonem předvídaným postupem úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož právní předchůdce žalobkyně poskytl, jak alespoň tvrdil, žalované peněžité prostředky ve výši 10.000 Kč bez předchozího splnění své zákonné povinnosti, dospěl soud k závěru o neplatnosti takto uzavřené smlouvy, přičemž k této musí přihlédnout i bez návrhu (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). S ohledem na skutečnost, že žalované byly žalobkyní poskytnuty prostředky ve výši 10.000 Kč, bylo na místě uvažovat o tom, zda žalovaného nestíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení odpovídající výši převzatých prostředků. Žalovaná dle tvrzení žalobkyně neuhradila na svém dluhu ničeho. Soud zjistil, že žalované byly poskytnuty peněžní prostředky na účet, ke kterému neměla výlučné dispoziční oprávnění, tím vznikla vážná pochybnost, zda se jí peněžní prostředky poskytnuté právním předchůdcem žalobce na tento účet dostali do dispozice a zda je pro toto řízení procesně pasivně legitimována. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně ani její zástupce k soudnímu jednání nedostavili, nemohli být o této skutečnosti poučeni podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., které může být provedeno výlučně na jednání, proto nebyla prokázána pasivní procesní legitimace žalované proto toto řízení a žaloba byla z tohoto důvodu zamítnuta (odst. I. výroku). Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a proto žalované s ohledem na procesní výsledek této věci vzniklo právo na plnou náhradu nákladů řízení. Podle obsahu spisu jí žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. II. výroku).